Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Rudi
Hodnocení: 7,5/10

Aký je napokon celý album? Niekde na pol ceste medzi bezbrehým nadšením a opatrnou skepsou - pocitmi, ktoré sprevádzali prvé dva single.

Steve Harris a Rod Smallwood sa musia spokojne usmievať, keď vidia počínanie kapely HELLOWEEN v posledných rokoch. Úspešný model IRON MAIDEN spred dvoch desaťročí, v období pred veľkým návratom s albumom „Brave New World“, keď sa do kapely vrátili Bruce Dickinson a Adrian Smith, je tu s povestnou nemeckou precíznosťou dotiahnutý v každom detaile do žiariacej metalovej krásy. Fanúšikovia jasajú, finančný vývar je a bude hustý a výdatný.

Po úspešných festivalových vystúpeniach a koncertnej šnúre mamutieho putovného podniku Pumpkins United bolo jasné, že musí prísť aj štúdiový album. Optimistom nahrával do kariet prvý singel „Skyfall“ pýšiaci sa v podstate všetkým, čo by ste čakali od kapely, do ktorej sa po dlhých rokoch vrátili Kai Hansen a Michael Kiske. K opatrnosti naopak zvádzala druhá pesničková novinka „Fear Of The Fallen“, ktorá už nemala ten moment prekvapenia a zdrvujúci ťah na bránku. Aký je napokon celý album? Niekde na pol ceste medzi bezbrehým nadšením a opatrnou skepsou – pocitmi, ktoré sprevádzali prvé dva single. Poďme si to však rozmeniť na drobné.

A zostaňme ešte chvíľu pri formálnych kvalitách nového, bezmenného albumu, ktorý by mal v sebe definovať všetko, čo majú fanúšikovia HELLOWEEN na tvorbe nemeckej legendy radi. Obal je nádherný. Jeho autor Eliran Kantor sa preslávil prácami pre TESTAMENT, MY DYING BRIDE, HEAVEN SHALL BURN, HATEBREED či HAVOK a hoci mám od neho najradšej „Dear Desolation“ pre THY ART IS MURDER, nový HELLOWEEN mu dýcha na chrbát – ak sa bavíme o definícii všetkého, čo máme na nemeckých power metalistoch radi, Eliran to vo svojej maľbe dokonalým spôsobom zachytil. V jednoznačných i nenápadných symboloch kultových albumov a odkazoch na najlepšie časy. Krása.A pokračuje to hudbou. Rozhodne napríklad tým momentom, keď sa osve Kiskeho spev. Netuším, ako to majú fanúšikovia, ktorí nedospievali na konci osemdesiatych rokov, keď boli HELLOWEEN v našich končinách definíciou metalovej hudby. Rovnako ako METALLICA či IRON MAIDEN. Niekedy dokonca aj viac. Keeperovky a „Walls Of Jericho“ hučali na každom lyžiarskom zájazde a v školách v prírode. Mohli ste si z toho robiť žarty, zapchávať si ostentatívne uši, tváriť sa, že sa vám to hnusí, ale to bolo asi tak všetko, čo ste s tým mohli robiť. Ten hlas bol metal. A keď sa ozve teraz, po celých tých desaťročiach, vy sa usmievate a zaleje vás nečakane dobrý pocit – „Out For The Glory“ je naozaj podarený úvod.

HELLOWEEN vsadili na istotu. Myslia pritom na svojho priemerného fanúšika – tu budem chvíľu vzťahovačný, som vlastne úplne dokonalý priemerný fanúšik HELLOWEEN – Na Keeperovky a „Walls Of Jericho“ nedám dopustiť, sú v mojej metalovej DNA. Nerozumiem humoru „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“, naopak, zbožňujem „Master Of The Rings“, no posledný album, ktorý som od HELLOWEEN intenzívne a s chuťou počúval, bol „Better Than Raw“ v roku 1998. Dobre, keď sa nad tým lepšie zamyslím, asi budem vlastne aj trochu podpriemerný fanúšik HELLOWEEN, lebo keď sa presne o dvadsať rokov neskôr na Wackene s veľkou pompou vrátili v súčasnej veľkej zostave, posedával som niekde v bekstejdži a iba občas kontroloval priebežný stav na všadeprítomných obrazovkách. Nuž a s takouto fanúšikovskou výbavou, s nadhľadom a odstupom a trochou elitárskeho ignorovania môžem zodpovedne konštatovať, že nový album sa podaril a je výborný. Jedným dychom však zároveň dodávam, že mohol byť ešte lepší.
Je naozaj sympatické, že domáci pán nahrávacieho štúdia Mi Sueno sa nenechal zatlačiť do úzadia a je na novom albume z celej kapely autorsky najplodnejší; nenásytný fanúšik si však minimálne pri troch kúskoch od Derisa povie, že by namiesto nich mohlo byť niečo od Hansena. Dopyt zo strany kapely vraj bol, ponuka košickej naplaveniny žiaľ zaostávala – „Skyfall“ spolu s krátkym introm „Orbit“ tak zostali to jediné, čím Kai prispel. Škoda, ak niekto pochopil, o čom by mal byť ultimátny album od HELLOWEEN, tak je to predovšetkým on.

Táto kapela si na konci osemdesiatych rokov minulého storočia vytvorila taký nezameniteľný štýl, že v nasledujúcich dekádach sa od neho mohla už iba (neúspešne a rozpačito) vzďaľovať, alebo sa (viac či menej úspešne) vracať do zabehaných koľají. V roku 2021 je to úplne rovnaké – vraciame sa do starých dobrých čias, veľkým bonusom sú Hansen a Kiske, radostná spolupráca všetkých zúčastnených, hlasový súzvuk a množstvo silných melódií ako zvukový sprievod prvých horúčav roku 2021. To vôbec nie je málo, priatelia.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 7,5/10

Jak se postavit k tvorbě alba, od kterého každý čeká zázrak? V prvních fázích jsou možné dva přístupy: buď se z toho člověk zblázní, nebo se k dané výzvě postaví čelem. Když jste na scéně několik dekád a vaše sestava disponuje jednou osobností vedle druhé, včetně několika zpěváků a skladatelů, je nasnadě varianta číslo dvě. Jenže i tak se bude vždy jednat o těžký a nezáviděníhodný úkol. Zvlášť když vám za krkem neustále číhá odkaz zásadních alb z osmdesátých let a vědomí, že fandové budou chtít jednak slyšet něco podobně kvalitního, jednak vám neodpustí, kdybyste svoji minulost jenom lacině vykradli.

Pánové Michael Weikath a Kai Hansen stvořili power-speed metal. Pak se rozešli, avšak čas a věk rány někdy zacelí (když z toho kouká profit, může být hojení ještě rychlejší), takže se opět sešli, přičemž se na udobřovací vlně svezl i zpěvák Michael Kiske. Zlaté jádro je tedy zpět, k tomu držák (baskytary) Markus Grosskopf. Jenže pak je tu ještě jistý Andi Deris, který v daném soukolí rozhodně nechce hrát druhé housle, takže si s Kiskem nejen rovnocenně dělí pěvecké party, ale hlavně výrazně promlouvá do tvůrčího procesu. Své skladby má také Weikath, Gerstner, Hansen a Grosskopf (tedy alespoň v základních obrysech, jinak neměl přístup k aranžím odepřen nikdo), takže je zřejmé, že se na novém albu - přestože hraje na nostalgii už samotným titulem - pojede více v moderních šlépějích, nežli v klasickém osmdesátkovém duchu.

Průsečíky s prapůvodem sice existují, ale není jich moc. Nejvíce tradicionalisticky zní Hansenův rozmáchlý opus "Skyfall". Při poslechu této skladby si můžeme představit, jak by znělo nové album, kdyby bylo celé hnáno snahou o jakýsi retro-úspěch. Hansen to má, jak sám ostatně přiznává, v paži, a složit klasickou powermetalovou pecku mu nedělá problém. Jenže na tuto velkopanskou suverénnost může být přilípnuta nebezpečná rutina, což je právě případ "Skyfall". Dobrý song, který zřejmě uspokojí fanoušky Keeperů, klasikou se ale nikdy nestane. A můžeme si říct na rovinu, že klasikou se nestane ani samotné album. To ale není chyba kapely - chybně by uvažoval pouze ten, kdo by nejen od Helloween, ale od jakékoli současné formace očekával přelomový nebo stylotvorný počin.

Německé dýně už nic dokazovat nemusí, a tak je jejich autorský přístup jediný správný. Kvartet skladatelů umí napsat dobré songy, to se vědělo, otázkou bylo, v jaké formě se nacházejí zrovna v době, kdy se dala dokupy většina původního osazenstva. Hansenův příspěvek byl sázka na jistotu, stejně tak trojice Weikathových kousků, Michael si nicméně počínal o něco rafinovaněji. Nejlepší z jeho kompozičních akvizic je ta, která celou nahrávku rozjíždí. "Out For The Glory" má spád, rychlost, svěžest, melodičnost, Kiskeho a Hansena, jehož krátké uječené prostřihy evokují minulé časy s elegancí, chytrostí a hlavně okamžitě nastupující nostalgií (jde o natolik intenzivní vokální pasáže, že Hansenovi zřejmě pomohly mašinky, nebo ze svých oslabených hlasivek alespoň na chvíli vydoloval maximum). Rovněž songy "Robot King" a "Down In The Dumps" znamenají příjemný zážitek pro fanoušky Weikathova skladatelství, první nicméně mírně kazí porefrénový křik názvu skladby, druhý zase může zaskočit nejasnou strukturou s podivnými, jakoby zprostředka písně vyjmutými vokály, stejně tak sólová část s hymnickými popěvky zní sice skvostně, do logistiky dané kompozice ale úplně nezapadá.

Andi Deris se uvede písní "Fear Of The Fallen". Tento příspěvek se vyznačuje komplexní, ale nepřekombinovanou stavbou se silně vtahujícím obsahem. Tohle je recept na pamětihodnost, kterému ale Andi v dalších svých kusech "Mass Polution", "Rise Without Chains" a "Cyanide" už tolik nedostojí. O něco lépe je na tom "Best Time", o jehož autorství se Deris podělil s dost možná nejdelším kytaristou na světě, Saschou Gerstnerem. Skladbu zdobí okamžitě funkční vyhrávkový motiv, stejně jako bowieovsky stylizované vokály nebo vymazlená a hravá sólová část. Zbývá "Angels" (Gerstner), která zaujme taktickou stavbou s progovými momenty a "Indestructible" (Grosskopf), což je naopak píseň, bez které by album nijak nezchudlo.

Pokud se zpěvu týká, Kiske podává tradičně dobrý až skvělý výkon, avšak tentokrát zůstává ve stínu Andi Derise. Ten se nechtěl nechat zahanbit, což vedlo k malinko hujerovskému, nicméně obdivuhodnému výsledku. Deris si pro sebe album krade nejen skladatelsky (i když zde jenom z pohledu počtu písní), tak hlavně pěvecky a je evidentní, že jeho domov na prosluněném Tenerife má blahodárné účinky (a oblíbené doutníky nijak neškodí). Zvuk z produkce Charlie Bauerfeinda míchá analog s digitálem (Löble hrál na původní Schwichtenbergovu sestavu), cíleně staromilský směr ale není nijak znát, spíše vyhrává počítačová jistota, což není nic proti ničemu. Zbývá zmínka o art-worku, zde v doslovném slova smyslu, neboť dílo Izraelce Elirana Kantora je opravdovým uměním. Osobně bych uvítal, kdyby byla stejně výtečná i muzika, stěžovat si ale nechci, protože album "Helloween" není špatné, určitě je na něm co poslouchat, kvalita a dobré písně jsou přítomny. Jedinečnost ovšem nikoli.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Manatar
Hodnocení: 6/10

HELLOWEEN splnili normu a pro další dva tři roky mají klid. Pár slušných věcí, ale jinak nemastné neslané. Po předchozích dvou deskách výrazný propad dolů.

HELLOWEEN jsou rozjetá lokomotiva, která se žene plnou parou vpřed i přes to, že mnohdy pod kolejemi chybí pražce nebo dokonce i koleje samotné. Je to spolehlivý stroj, který každé dva tři roky vychrlí oblaka nového materiálu. Oblak většinou zůstává pozadu, až je větrem zcela rozptýlen. Jenže čas od času se jim podaří vypustit takový kouř, který je vidět přes celý horizont a v paměti zůstává celá desetiletí. Sice většina tvorby tohoto stroje na heavy metal mizí nenávratně v minulosti, svou kvalitu si ale drží. Heavy či speedmetalovému světu dali několik milníků, jenže tahle kapela nespí na lóži ze sedmi klíčů a pokračuje neúnavně kupředu. Logicky to čas od času nějaký článek jejich sestavy nevydrží, občas se soubor otřese poněkud více. Současná parta se nicméně zdá být stabilní.

Ke třicetiletému výročí vydání prvního alba si nadělili aktuální nahrávku. Avšak oproti jejich oslavě čtvrtstoletí v podobě „Unarmed – Best Of 25th Anniversary“ novinka není ničím originální ani netypická. Vlastně je to jen další řadové album, které časem zmizí za již zmíněným horizontem. S vydáním „7 Sinners“ jako by kapela chytla druhý (v jejich případě spíš šestý či sedmý) dech. Dle mého soudu to bylo nejlepší dílo od „The Dark Ride“, nicméně i následovník byl pořádně našlapaná nahrávka, dle některých ohlasů i lepší než „7 Sinners“. Jeden by očekával, že dojde k delšímu vydechnutí, ale to Michael Weikath a jeho parta nemá ve zvyku. Tentokrát je však znát, že tlak na nové album byl větší, než potřebná dávka tvůrčího potenciálu.

Na „My God-Given Right“ najdeme pár slušných písní, jejichž rukopis je nezaměnitelný. Jde o obě singlové skladby, „Battle´s Won“ a „My God-Given Right“. Obě stojí na chytlavé melodii, která svou uvolněností a zpěvností vyvolává vzpomínky dobrých dvacet let nazpátek v čase. V podobném uvolněném duchu pokračuje i „Stay Crazy“ a „Lost In America“. Zajímavé je, že více jak polovinu skladeb má na svědomí Andi Deris, včetně parádní „The Swing Of A Fallen World“, která na albu září vnitřním temným světlem. Je v ní cosi naléhavého, ponurého až teskného. Zcela se vymyká z nahrávky, která je svým pojetím spíš plytce povrchní. Za zmínku ještě stojí „Creatures In Heaven“, která je vlastně typickou skladbou kapely z posledních několika let, jenž se na tomto průměrném albu docela vyjímá. A dál? Tak nějak nic, spousta vaty. Materiál, který sice není nějak nepříjemný nebo mizerný, jen zcela nevýrazný a nezáživný.

„My God-Given Right“ se nepovedlo. Album je vnitřně nekonzistentní, je to spíš sbírka různorodých nápadů, které se k sobě moc nehodí, ale díky precizní studiové práci to jakž takž drží pohromadě. Polovina skladeb jen tak prosviští okolo hlavy, aniž by zanechala nějakou paměťovou či emocionální stopu. Veskrze průměrný materiál, bodík navíc dávám čistě jen za „The Swing Of A Fallen World“.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Hermes
Hodnocení: 4/10

Tak to se zase jednou ve státě německém něco hodně nepovedlo. I když právě recenzovanou desku nelze srovnávat s jakoukoli kataklyzmatickou pohromou, o radostných zážitcích mluvit rozhodně nebudu a vlastně si ani příliš nedokážu vysvětlit tak radikálně kvalitativní propad oproti skvělé, pozitivní, svižné a zábavné, dva roky staré „Straight Out Of Hell“. Jako by kapele zcela došly nápady, zápal a entuziasmus pro hudbu, která ji v době našich rodičů vynesla na piedestal metalové popularity. A aby dostála smluvním závazkům vůči vydávající firmě, přinesla nažhaveným posluchačům cosi narychlo splácaného a adekvátně nedotaženého. Ale ať už byla celá geneze placky jakákoli, výsledek ani náhodou nenaplňuje očekávání a podotýkám, že v současnosti již máme obdobných a jakostně mnohem vyrovnanějších kapel hromadu, jen (prozatím) bez statutu „kultovní“.

Začátek příběhu přitom působil více než slibně. Singly „Battle´s Won“ a o něco slabší „Lost In Amerika“ naznačily, že se pojede v podobném duchu jako předloni. Tyto dva melodicky pozitivní kusy s příjemnými refrény se bohužel stávají jedinými pozitivními místy celé kompilace. A ať jsem se snažil sebevíce, v rozličných náladách, stavech či denních (potažmo nočních) dobách, album mě přitáhnout nedokázalo. Do jeho poslechu jsem se dokonce musel nutit, což rozhodně není známkou kvality, byť i sebevíc zakuklené. Opakované poslechy hudební slast zkrátka nepřinesly.

Nejzásadnějším důvodem je absolutní nevzrušivost, vyčpělost a sterilita použitých harmonií a zpěvních linek, z nichž následně vyplyne posluchačská letargie (u labilnějších jedinců může vyvolat i vztek) a nechuť se k materiálu vracet. Jednotlivé tracky jsou si velmi podobné, navíc rozprostřené na ploše třinácti, u bonusové verze dokonce sedmnácti! skladeb, o celkové stopáži přes jednu hodinu. Na plynový pedál se příliš nešlape, ale hlavně zoufale chybí jakékoli příjemně zapamatovatelné momenty, které by si člověk rád pobroukával při návratu z restauračního zařízení, ovlivněn požíváním fermentovaných nápojů. Gró power metalu tak zde bohužel víceméně není naplněno ani jedno.

Pokud bych měl najít další místa, kvůli kterým by posluchač přece jen měl důvod dát albu šanci, zmíním pouze šestiminutovou Weikiho „Creatures In Heaven“ se zajímavou tempovou změnou v úvodu, v níž lze najít původního ducha v refrénech, které jako jediné (když opomenu již zmíněné Battle´s Won“ a „Lost In America“) dávají vzpomenout albu minulému. Na zbytku placky se pak již jen odehrává to, co bylo zmíněno v minulých odstavcích.

Nemůžu nezmínit ani produkci, ale očekával by někdo, že album nebude mít odpovídající zvuk nebo že muzikanti neprokáží (po více než třiceti letech fungování kapely) své vysoké hudební skilly? Těžko, a pokud by se někdo takový našel, ubezpečil bych jej, že v tomto problém nenacházím. Sound zní podobně jako předloni, jen o něco méně zahuhlaně. Dalším (tentokrát aranžérským) negativem je to, že prakticky úplně vymizely klávesy. Jejich podporu lze výrazněji zaslechnout jen v druhém tracku (který svojí slavnostní atmosférou připomíná spíše krajany Freedom Call), což považuji za nesprávný krok, protože mnoha kompozicím mohly příjemně ozvláštnit harmonie, a tím je katapultovat alespoň o stupínek výše. V současné podobě znějí dosti suše a dřevnatě, na rozdíl od kupříkladu Wisdom, kteří klapek nepoužívají vůbec, ale dokáží nepoměrně lépe pracovat s melodiemi a hlavně vokálními vícehlasy.

Helloweeni mají na kontě již řadu alb, dobrých, výborných i horších. Pod současným názvem existují od roku, v němž jsem se narodil, a od této doby prakticky neuhnuli z vytyčené hudební cesty (i když některé placky byly stylově trošku jinde). Za tento fakt je nutno jim vzdát hold, stejně tak jako za to, že stále v relativně pravidelných intervalech jsou schopni bavit, napínat, těšit i zklamávat své posluchače (toto vše patří k životu běžného konzumenta hudby). A jestliže minulá deska patří rozhodně k jedněm z vrcholů jejich tvorby, tak letošní „Mé Bohem mi dané právo“ je jednou z těch nejslabších, čemuž odpovídá i bodové ohodnocení. Žádný excelující speed (minule bylo položek klasifikovatelných tímto pojmem rovnou pět) ani žádná srdceryvná balada. Letos plácání v převážně v nudných středních tempech, bez snah navázat na minulost, ať už kapela samotná tvrdí cokoli. Snad se příště povede lépe.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Louis
Hodnocení: 7,5/10

Dělat dnes heavy metal na plný úvazek, to chce minimálně album jako „Straight Out Of Hell“.

Dělat dnes heavy metal na plný úvazek, to chce opravdu skupinu plnou celých metalistů. Diktát vydavatelské smlouvy, bezedná propast internetu, v níž mizí autorské tantiémy v megačástkách, a s tím spojená logická snaha uspět (a vydělat si tak) alespoň na poli živého hraní, to všechno staví jasné stylové hranice, za které si ten, kdo chce přesto ve výhni těžkovové ocelářské pece uspět, může jen těžko dovolit zajít.

HELLOWEEN jsou si toho zcela jistě vědomi, neboť oni jsou jedněmi z těch, kteří stáli na úplném začátku téhle cesty. Ovšem jelikož jim zároveň musí být jasné, že skrze nekonečné koncertní omílání „Future World“ a „I Want Out“ to rovněž nepůjde, jsou alespoň (resp. měli by být, aby to bylo naprosto jasné) při nahrávání nových alb poměrně transparentně motivováni k tomu, aby se skutečně snažili zanechat v drážkách toho kterého nového CD hudbu, která nebude sloužit toliko jako záminka k výsměchu vysloužilým a vyčpělým vyznavačům dávné minulosti.

Čtrnácté (původní studiové) dýňové semínko „Straight Out Of Hell“, které vzešlo z tenerifských studií páně Derisových, je pak přesně takovým „motivovaným“ produktem. Nenechá nikoho na pochybách o tom, že jeho autoři jsou velezkušenými rutinéry cechu heavymetalového, ale zároveň s tím předkládá takový materál, z kterého je hodně cítit, že tady skutečně nešlo o nějakou autorskou či nahrávací ležérnost.

Kroniku přímo z pekla otvírá předlouhý opus „Nabatea“, opěvující legendární království, jehož centrem bylo veleznámé skalní město Petra. Heavy/speed metalová příchuť na patře notoricky známá, hudební děj však natolik zajímavý, že skladba si musí získat i sympatie toho, kdo není zrovna tykvovitý ultrafanoušek. To samé platí i o „World Of War“, jejíž ústřední riff zní jako pravá tanková zteč, a třetí v pořadí „Live Now!“, jež naopak působí jako jakási květinová alternativa těžkého kovu. Zajímavé je, že přestože jde už o třetí skladbu alba, posluchačova pozornost je stále oprávněně v pozoru, a to se například o minulém zářezu „7 Sinners“ říci rozhodně nedalo. Hlušina nicméně přesto přichází („Far From The Stars“), ale naštěstí je ihned střídána další porcí umné kovařiny. „Burning Sun“ pálí jako v ní opěvované slunce a vzletný refrén jí pozvedá do pověstných weikathovských výšin, ve kterých to HELLOWEEN vždy slušelo. Vítané uzemnění hned vzápětí dodá pro změnu typická Derisova „Waiting For The Thunder“ (možná vám připomene „If I Could Fly“, ale možná také nějakou úplně jinou), jíž ovšem nelze upřít klávesový lesk a šmrnc a jejich prostřednictvím také další vzhledný bod alba.

Ty pak napočítávám ještě nejméně čtyři (slušivá balada „Hold Me In Your Arms“, výbušné intermezzo „Wanna Be God“, jež by si jistě zasloužilo delší rozpracování, titulní kus coby jednoznačná sázka na jistotu a houpavá „Asshole“ s poněkud zbytečně alkeholovským textem) a nemám tudíž jinou možnost, než „Straight Out Of Hell“ jako celek hodnotit vysoko, možná až nezvykle. Nicméně po těch letech a po těch nespočtech dobře mířených ran, pro které byli HELLOWEN poslední dobou vždy více než vhodným terčem, mi to nečiní nejmenší potíže.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Hermes
Hodnocení: 9/10

Speed metal Hallelujah! Od dávných tvůrců žánru by člověk po množství veskrze průměrných (někdy i slabších) desek nečekal to, co na něj číhá na tomto kotoučku. Po mnoha letech vystrkují růžky radost, láska k žánru, ale hlavně opět kompoziční schopnosti kapely hodné tohoto názvu i pozice. Dočkáme se mnoha hitových, speedových výletů po těch nejkrásnějších krajinkách naší planety, středním tempem překročíme několik vyšších pohoří, na jednom z nich na chvilku zpomalíme, abychom rychlostí ještě vyšší mohli seběhnout na krásně voňavou letní louku, nasávajíce pocitů harmonicky libých v míře větší než obrovské…

U fanoušků klasického speedu kluci letos bodují, a ne málo. Takto našlapaná kolekce abnormálně povedených melodických písní tu již dlouho nebyla (a nabízí se otázka, kdy a od koho k nám opět nějaká doputuje). Převahu tvoří svižné, veselé písně, které velmi rychle způsobují závislost, což je nezpochybnitelný důkaz skladatelské vyspělosti kapely. Dále zde najdeme několik střednětempých (z mého pohledu již ne tak povedených) skladeb a nezbytnou baladu. Metalové balady sice zbožňuji (a vím i mnoha nemetalistech, kteří taktéž), ovšem v tomto případě se jedná bohužel o nejslabší článek alba. Skladba „Hold Me In Your Arms“ je nudná, zdlouhavá, „prázdně melodická“, navíc v ní zpěv Andiho Derise působí silněji než Valium (což myslím, že není jeho schopnostmi, ale spíše vedením melodických linek, které se mi jeví příliš nízko posazené, což jeho hlasu bere značnou část síly i výrazu).

Za nejpovedenější, a prozatím neoposlouchatelné, považuji trojlístek „Far From The Stars“ (nejrychlejší píseň alba, ničím si nezadávající s takovými DRAGONFORCE), „Burning Sun“ (s krásně patetickým refrénem, tak, jak to milovníci rychlosti a melodie milují) a vůbec nejmelodičtější speedovka „Years“. Těmto skvostům zdatně sekundují „World Of War“ (která má nádherně riffované sloky, Andi místy zní jako sám Devin Townsend, a to vše zastřešeno opět skvostně vystavěnými melodickými linkami v refrénech) a titulní „Straight Out Of Hell“. Zapomenout nesmím ani na japonský bonus „No Eternity“, jehož refrény při každém poslechu způsobují závratě. Melodicky o něco méně nápadité jsou finální „Make Fire Catch The Fly“ a „Church Breaks Down“. Obě jsou ovšem i tak vysoce nadprůměrné a na jiných albech v rámci žánru by byly hodnoceny vysoce. Na této placce mají tu „nevýhodu“, že jsou zde společně s výše zmíněnými.

Zbývají nám skladby ve středních tempech. Otevírák, Derrisova „Nabatea“, má víc než slibný rozjezd, hodně ji bohužel brzdí prazvláštní refrény. „Live Now!“ má ke konci velmi příjemnou vyhrávku, ale jinak mě ničím moc nezujala. „Waiting For The Thunder“ silně asociuje FREEDOM CALL, a to jak zpěvem, tak i nosnými motivy. „Asshole“ je skladba, která přinejmenším zaujme svým kritickým textem, ovšem hudebně se pod nánosy invektiv nijak neschovává a jednoznačně ji považuji za nejpovedenější střednětempou věc alba. Na konec si nechávám kratinkou „Wanna Be God“, kterou kapela věnovala památce Freddieho Mercuryho.

Skladby obecně jsou velmi kvalitně propracované a je v nich patrný silný cit pro detail. Strukturálně se toho v nich hodně děje, hlavně po rytmické stránce. Dále je možno si všimnout jemných klávesových i kytarových kudrlinek, které se jako jemná zlatá nit vinou v pozadí, pod hlavními motivy jednotlivých skladeb. Jejich objevování a rozplétání patří mezi nejpříjemnější aspekty poslechu desky.

Autory se už tradičně staly čtyři pětiny kvintetu, s nejsilnějšími písněmi přišli opět Weiki (např. „Years“) a Markus Grosskopf (např. „Far From The Stars“), zdatně jim sekunduje Sascha Gerstner (např. „Asshole“).

Pokud něco pochválit nemůžu, tak to je zvuk, který je poměrně středový a obzvláště u kytar hodně nevýrazný. U rychlých tracků tak vzniká zvuková koule, ve které jsou jednotlivé nástroje hůře čitelné a občas i unikají střípky v harmoniích.

Ať tak či tak, album je opravdu velmi dobře napsané, písně na něm baví a je radost se jimi nechat unášet daleko předaleko, do krajů vzdálených, kde stále ještě vládne rychlost a melodie silnou rukou Diovou.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Stray
Hodnocení: 8/10

Nejlepší album HELLOWEEN za posledních deset let (tedy od časů "The Dark Ride"). Hutné, zemité, se spostou výborných skladeb. Žádné retro se však nekoná a vše pohlcuje moderní zvuk. Jinak samozřejmě typičtí HELLOWEEN Derisovské éry.

Myslím, že letos bylo velice nepravděpodobné očekávat na novince německých HELLOWEEN nějaké stylové experimenty. Tahle pětice se totiž dostatečně vydováděla již před rokem, na svém rekapitulačním albu „Unarmed“, kde získaly jejich letité vypalovačky vzdušnější, dalo by se říci až popově orchestrální, kabátek. Návrat k ostrým kytarám a výrazným metalovým refrénům proběhl tedy dle očekávání.

Současní HELLOWEEN jsou ve svém ranku již natolik zabydlenou kapelou, že jsou jejich vyjadřovací vlastnosti předem velmi snadno odhadnutelné. Záleží jen na tom, jak se jim to které album povede a kolik procent skladeb přinese silné momenty nebo nějaký svěží nápad. Znajíc jejich vrtkavou formu z posledních osmi sezón, neočekával jsem zázraky, ovšem „7 Sinners“ působí jako celek velmi sympatickým dojmem. Kolekce totiž velmi zdařile spojuje všechny osvědčené ingredience stylu HELLOWEEN, prezentovaného po odchodu Grapowa s Küschem.

Jedním z nejzřetelnějších zjištění je skutečnost, že se zde kapela nebránila pořádně šlápnout na pedál. Ne že by „Hříšníci“ oplývali nějakou rychlostí připomínající pověstné začátky téhle hamburské kapely, ale znějí opravdu velmi razantně, tvrdě a moderně, stejně jako svého času album „The Dark Ride“. Mohutně se valící riffy již v úvodní „Where The Sinners Go“, dají všem jasně na srozuměnou, že u Pekelných dýní nastává, co se stylizace týče, druhé období temna. Spíše hardrockové než speedmetalové riffy zemitě duní a pořádně se nadouvají, vše následně vrcholí v refrénu s odkazy na titulek nahrávky, ovšem i na staré JUDAS PRIEST a jejich skladbu „The Sinner“ ze sedmasedmdesátého. Následná „Are You Metal?“ byla zvolena pilotním singlem, rozhodně mi však nepřijde na desce neobyčejná. Prostě průměrná sázka na jistotu, takže skladatelská záležitost Andiho Derise se sloganovým a do zblbnutí opakujícím se refrénem.

Dostáváme se tak k nejsilnější fázi alba. Zde je třeba povědět, že letos to se zapojením Sashy Gerstnera a Markuse Grosskopfa do skladatelského procesu opět vyšlo. Jejich položky patří totiž k nejlepším. Sasha sice nepatří k nejosobitějším kytaristům, ale je již od minule zřejmé, že postupem let plně pochopil, o co HELLOWEEN dnes jde, a tak jím psané songy dokáží kolekci vždy obohatit. Tak třeba „Who Is Mr.Madman?“, která svým textem, ale rovněž jedním fragmentem ze svého úvodu, přímo navazuje na slavnou „Perfect Gentleman“ z alba „Master Of the Rings“. Ta je zde zřejmě úplně největší hitovkou, která upoutá gradací a svou netradiční výstavbou zpěvových linek, které zde Derisovi velmi svědčí. Vynikajícím Gerstnerovým příspěvkem je rovněž rozmáchlá „My Sacrifice“ (vzpomínáte na „Giants“?), kde Andi Deris podává jeden ze svých životních výkonů nebo temná morda „You Stupid Mankind“, která zní jako metalový soundtrack k světové apokalypse. Naopak věčně usměvavý maskot Marcus Grosskopf přispěl mimo jiné skladbou mající v sobě hodně z kolovrátkové chytlavosti takových klasik jako „Dr.Stein“ nebo „Future World“, byť skladba začíná klasistickým kytarovým partem typickým spíše pro Ritchieho Blackmorea. Jeho song má jméno „World Of Fantasy“ a reprezentuje typicky veselou stránku HELLOWEEN v dobrém rozpoložení.

Je zajímavé, že „7 Sinners“ je prvním albem HELLOWEEN po deseti letech, kde všechny příspěvky snesou přísná kritéria a vytvářejí kompaktní celek bez vysloveně slabých míst. Je zde typická Derisovská balada „The Smile Of The Sun“, stejně tak jako rychlá věc od téhož autora, inspirující se rannými RAINBOW – „Long Live The King“ nebo tradičně bombastický závěr v podobě „Far In The Future“. Michael Weikath dodal letos dvě věci a obě označuji razítkem s nápisem „V pořádku!“ - typickou power metalovou hymnu „Raise The Noise“ a pak hutnější věc „The Sage, The Fool, The Sinner“. Osobně jsem tak s novým neobvykle kompaktním a důrazným albem velmi spokojen, i když pošesté mě na koncert už nikdo nedostane.Nejlepší skladby: „Who is Mr.Madman?“, „Raise The Noise“, „World Of Fantasy“ a „My Sacrifice“.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 9/10

Opravdu nekonečné bylo čekání na novinku této kultovní kapely! Nedávno vyšlé výroční album samozřejmě nemohlo ukojit lačnou žízeň po pravé dýňové šťávě, naprosto nemetalovým obsahem naopak netrpělivé čekání ještě umocnilo. Zároveň bylo důležité správně rozšifrovat různá marketingová lákadla, která hlásala hudební návrat až k samotnému debutu „Walls Of Jericho“. To už z logiky věci prostě možné není, a to nejen proto, že zásadním stavitelem tehdejší nálady byl půvabně jalový zpěv Kaie Hansena. Jako první žhavá předzvěst nového alba byla do světa vypuštěna klipovka „Are You Metal?“, která toho ovšem moc nenapověděla, každopádně alespoň rozptýlila obavy, že by se HELLOWEEN na (středně) stará kolena vydali cestou GAMMA RAY a snížili se k senilně otřesné písni, jakou byla „To The Metal“ z jejich stejnojmenné řadovky. Skladba „Are You Metal?“ je naopak plná výbušné energie, která je díky správně stupňované dynamice naprosto uvěřitelná a nepůsobí tedy směšným dojmem (možná jen úplně malinko).

A pak je tu zvuk. Jeho modernou prosycená (a lehce odlidštěná) houževnatost za sebou nechává všechny dohady o pohybu dozadu a jasně dokazuje, že HELLOWEEN prostě chce jít v tomhle ohledu s dobou. Hudba samotná tímto směrem kráčí o poznání rozvážněji, její esenciální základ zůstává pořád ukotven v tom nejmelodičtějším power metalovém betonu a nebýt onoho počítačově vytuněného soundu, byla by tato zakořeněnost o poznání slyšitelnější. Weikathovci to ale udělali mazaně a tak deska „7 Sinners“ musí ve výsledku nadchnout většinu fanoušků, ať už konzervativců nebo vývojových liberálů.

Do kompozičního procesu se jako vždy zapojily čtyři autorské hlavy, které opět dokázaly nasát jednotnou tvůrčí atmosféru a deska tak působí sevřeně jako blázen jedoucí do Chocholouškovy ordinace. Z hitového úhlu pohledu se tak žádná skladba nedá označit jako jednoznačně vyčnívající, na druhou stranu můžeme "vyzdvihnout" nejslabší kousek, kterým se stal hned úvodní zásek „Where The Sinners Go“. Ten je ve svém opakujícím se houpavém rytmu hodně nezajímavý a situaci nezachraňuje ani rádoby filozofický text snažící se sdělit, že není vůbec nutné vědět, kam po smrti přijde duše hříšnikova. Tato píseň jde ale jako první v pořadí, a tak ji můžeme brát jen jako nepovedené intro k tomu, co bude následovat, protože to už je o poznání zdařilejší matroš!

O „Are You Metal?“ řeč byla, případné pochyby o lyrickém patetismu pak definitivně rozpráší série vtipných miniklipů, které kapela na toto téma natočila a dokázala, že je to všechno jenom jedna veliká hra, jejíž vážnost závisí pouze na úhlu pohledu. Textem songu „Who Is Mr. Madman?“ se smysl pro humor ještě více podtrhne. Jeho děj totiž pojednává o „Perfektním džentlmenovi“, se kterým jsme už měli tu čest na albu „Master Of The Rings“. Jenže on nám za těch 16 let poněkud zdekadentněl, začal si užívat chlast, děvky a navíc se vůbec netají tím, že ho tahle existenciální mimóza náramně baví.

Co ovšem baví mě, je refrén této písně. Jeden z mnoha na této desce, který vám uvízne v paměti jako první sex s tím, že tahle mentální opakovačka bude zbavena veškeré trapnosti a ostychu. Podobně zpěvné ústřední motivy nás pak čekají ve „World Of Fantasy“, „If A Mountain Could Talk“, „The Stage, The Fool, The Sinner“ nebo „My Sacrifice“. Nutno ovšem dodat, že to, co se povedlo v refrénech či bridgech, poněkud vyšumělo ve slokových linkách, které až na pár výjimek vyznívají nezajímavě a nudně.

Deska „7 Sinners“ nepostrádá typické „happy, happy“ skotačení, stejně jako temnější nálady vracející nás až k bytostné tíži slyšitelné v titulní písni alba „The Time Of The Oath“. První kategorii určitě zastupuje dvojice písní Markuse Grosskopfa („World Of Fantasy“ a „If A Mountain Could Talk“ s poněkud kolidujícím, greenpeacovsky zadumaným textem), který v podstatě převzal Weikathovu roli a stal se největším konzervativcem kapely, kdežto její lídr se naopak přizpůsobil o něco modernějšímu tvůrčímu procesu (speed na desce uslyšíme pouze fragmentově) a své haló prvky už do hudby nevkládá tak sluchatě. Tuto tezi pak ještě potvrzuje bonusová skladba "I'm Free" s nejklišovitěji myslitelným (avšak nádherným) "Weikiho" sólem, až na to, že skladatelem je opět Markus.

Nejrozmanitějším autorem se ovšem zase stal Andi Deris, bohužel i v těch negativních nuancích, neboť zmíněná úvodní skladba pochází právě z jeho pera. Stejně tak ovšem „Are You Metal?“, vokálně mnohovrstevnatá „Long Live The King“ (věnovaná Diovi), gotickým pianinem nadnášená „The Smile Of The Sun“ a především závěrečná „Far In The Future“. Ta umně shrnuje všechny aspekty předešlého materiálu a svým strukturálně promakaným progresem si nezadá ani s tak úchvatnou skladbou, jakou je „The King For A 1000 Years“ z třetího díla Keeperů.

Čekání na tuhle desku se prostě vyplatilo. „7 Sinners“ opět zastihuje HELLOWEEN v dospělé skladatelské formě, která ovšem nepopírá své mladistvé kořeny a melodie pumpuje všude tam, kde je to jen trochu vhodné. Svoji kvalitou navazuje na dvě předešlé (regulérní) řadovky a dokazuje celému power metalovému světu, že kapela, která tento styl vymyslela, stojí i po pětadvaceti letech v jeho nejpřednější linii. Opravdu obdivuhodné, nemyslíte?

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Darkmoor
Hodnocení: 6/10

HELLOWEEN hrají s ďáblem mariáš a mírně přitom pozvedají hlavu. Snad jim podobné karty alespoň vydrží, když už trumf ne a ne přijít

Pokud čtete anonce vydavatelských firem, pobavíte se. V souvislosti s dvanáctým řadovým albem HELLOWEEN se totiž lze mimo jiné dočíst i to, že obsahuje virtuózní kytarová sóla, což v konfrontaci s následným poslechem skutečně rozesměje. Ale ruku na srdce, ať už v řadách německých dýní preludoval Kai Hansen, či Roland Grapow, o tomhle skupina rozhodně nikdy nebyla. A nepočítáme-li ty dva pokusy o vybočení ze zajetých kolejí v podobě popového „Chameleona“ či naopak přibroušené „Temné jízdy“, šlo vždycky hlavně o kratší a úderné písničky, bez dlouhých štrapácí rovnou na věc, sloka refrén sólo refrén. A běda, pokud se formulka porušila a hudebníci dodali více jak jednu obligátní delší skladbu. To pak hrozilo akutní ukolébání nudou, což ostatně může směle potvrdit i předcházející zápis „Keeper Of The Seven Keys, část třetí“.

Promluvou Biffa Byforda ze SAXON se roztáčí velké losovací kolo v intru „Crack The Riddle“, automaty blikají, ruleta víří a u karetního stolku v rohu šustí bankovky z prohraných sázek, než je startovní uragán „Kill It“ přišpendlí na desku svojí agresivitou, neboť má snad až thrashové grády a pohybuje se v intencích takové „Push“ z „Better Than Raw“, což značí nejen fakt, že s výškami bude mít naživo Andi Deris značné potíže, ale i potěšitelné zjištění, že uvítání prostě vyšlo. Někdo by jásal, byl by to však na delší dobu jásot poslední. Z nářezového bifteku spořádaný dýňový kompot totiž vyrobí hnedle druhá „The Saint“ a věřte mi, disponuje skutečně vším nejodpornějším, co nám jen HELLOWEEN mohou nabídnout. Ukrutnou sedmiminutovou stopáž nevyjímaje. Neznám bohužel autorství jednotlivých písní, ale pokud bych měl tipovat, mám svého favorita. Trojka „As Long As I Fall“ je jen o fous lepší, spoléhá na klavírní vyhrávku, zrazuje ji však hodně otřepaný hardrockový odér s přiměřeně jetým refrénem. Prostě další z PINK CREAMek. Se čtyřkou se vrací ten už oplakaný úsměv. Nejde sice o nic jiného, než o dýňovou klasiku, ale příjemná titulní melodie zvedá palec vzhůru. A jako ve správné herně, kolo se zase pootočí dolů. Miliontá varianta na „ajvonouty“ či „fjúčavordy“ se jmenuje „Final Fortune“ a je... jak to jen říci a neurazit... ne zrovna přesvědčivá? Dejme tomu. Ústřední blok má (podle slov mistra Derise) tvořit jakýsi triptych ze skladeb „The Beel Of The Seven Hells“, „Fallen To Pieces“ a „I.M.E.“, což se s drobnými výhradami i děje. Ani jedna sice nevybočuje ze standardu, na druhou stranu při jejich poslechu alespoň mysl nepropadá zoufalství. Ve „Fallen...“ se dokonce dočkáme i vkusného refrénu s klávesovým doprovodem, čili žádný důvod pro zármutek, poměrně příjemná trojice. „Can I Do“ je neuvěřitelná. Představte si ten největší patos v bumčvacht rytmu s přimíchaným, naprosto nesestřelitelně vlezlým refrénem, navrch s třešničkou závěrečného klínu „kamón, kamón, kamón...“. Rychle zabít nebo si navyknete. „Dreambound“ by mohli vystavovat v muzeu speed metalu. Sloky zpívané jen do basy, povinný bridge a ošmataný refrén následovaný ještě ožvýkanější kytarovou vyhrávkou. Dvojhlasou, pochopitelně. Výsledný dojem by snad mohla ještě pozvednout závěrečná „Heaven Tells No Lie“, ale už první tóny nevěstí nic dobrého a když se v refrénu rozezní zvony fantazie, je jasné, že už žádný mesiáš v podobě fešného jokera nedorazí a na ruletě namísto vsazené červené právě naskočila zelená nula.

Sestava se stabilizovala. Bubeník Dani Löble už otlouká škopky jakoby Uli Kuschovi z kopáku vypadl a skladby tak dostaly typický punc HELLOWEENu Derisovské éry, což je věci ku prospěchu. V čem tedy spočívá hlavní problém „Karbanu s ďáblem“, potažmo skupiny jako takové? Je to velmi jednoduché - neschopnost (až na ty tři, čtyři shora zmiňované výjimky) složit chytlavý refrén, aniž by opisoval z minulosti nebo zapáchal ukrutně veselou melodií, za kterou by se měl její autor smažit v ohni pekelném až do skonání věků. Výsledek tedy dech rozhodně nevyrazí, ovšem na druhou stanu je třeba německým zasloužilcům přiznat, že narozdíl od natahovaného (a utahaného) odkazu legendárního „Strážce sedmi klíčů“ má nový materiál mírně stoupající tendenci. Buďme rádi i za to.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 9/10

Překlad názvu tohoto alba by se dal poněkud svévolně interpretovat jako „Hrátky s čertem“, což je titul jedné české pohádky. Čímž nechci říct, že by Andi Deris najednou začal zpívat jako Pepíček Bek, ale je pravda, že zatím poslední řadové album této německé party by pro některé fanoušky pohádkou být mohlo, jelikož jeho povedenost je značná. Navíc je velmi rozmanité, a tak spokojeností může zavrnět jak progresivněji založená odnož posluchačstva, tak i ta konzervativní, která si raději hoví v klasičtějších dýňových polohách. Hudební obsah tentokrát není sevřen víceméně jednotným feelingem, jak tomu bylo na předešlých albech, ale rozlétá se do mnoha pocitových a jenom zdánlivě nesourodých směrů. Vše je přitom nadnášeno výrazným klávesovým, potažmo symfonickým aranžmá. Dobrému dojmu z desky ale nejvíce napomáhá pohoda, která z ní sálá a dosvědčuje, že situace v kapele byla v době nahrávání konečně nevyhrocená a dostatečně poklidná.

A to dokonce natolik, že se pánové rozhodli znova zabrnkat na citlivou strunu v podobě dalších temných pokusů, se kterými si přitom pořádně spálili pracky na albu „The Dark Ride“ (konkrétně jeho slabým prodejem). Zejména mistr Deris nechtěl být moc veselý, a tak na nás po minutovém intru (které namluvil zpěvák SAXON Bill Byford) vybafne power flákota „Kill It“, v jejíchž slokách ječí Deris jako na lesy, v bridgi nás na chvíli uchlácholí líbivou melodií, aby v refrénu brutálně a neurvale vyflusával název skladby bez jakéhokoli dalšího oživení. Právě jeho nekompromisní zápal je ale natolik sugestivní, že má potenciál posluchače doslova zfanatizovat a za chvíli je donutí jeho „Kill It!, Kill It!“ vyštěkávat spolu s ním. Mě alespoň takhle zhypnotizoval, když se ale proberu zpátky do reality, musím objektivně (a už celkem dobrovolně) přiznat, že jde pravděpodobně o nejslabší song celé desky.

Pokud jsem mluvil o progresivnějších postupech, pak je právě Andi Deris tím, který se jim věnoval nejvíc a v podstatě také výhradně, neboť zbytek skladatelského osazenstva dal přednost typičtěji vystavěným skladbám. I proto není výše zmíněná „temnota“ natolik silná, aby pohltila celou desku, která i díky tomu ve výsledku působí příjemně „akorátním“ dojmem.

Tu méně pozitivní stránku kromě masakru „Kill It“ zastupuje ještě trio dalších Derisovek, jdoucích za sebou od čísla 7. až 9. Má to svůj účel, neboť původně byly skladby „The Bells Of Seven Hells“, „Fallen To Pieces“ a „I.M.E.“ koncipovány jako jeden 14ti minutový song. Andi ale dle svých slov „nechtěl nudit“, a tak se tento epický track rozhodl zatraktivnit rozložením do tří samostaných celků. Tato změna je určitě přijatelnější, už proto, že základní téma je samo o sobě tíživé dost a dost. Andi se v textech zaobírá prohlédnutím okolních lží spojených s vnitřním prozřením, které musí každý z nás učinit, pokud chceme, aby naše budoucnost měla smysl, lépe řečeno, aby vůbec nějaká budoucnost byla. Lyrická složka je tedy od té hudební neoddělitelná a k plnému pochopení Derisova tria v podstatě nezbytná, neboť až potom dokážeme plně ocenit, jak měl Andi všechno promyšlené a vzdát mu (alespoň vnitřně) zasloužený hold.

Obsah posledního Derisova kusu “As Long As I Fall“ už je na pocitovém rozhraní, neboť temnější náladu s dominantním klávesovým motivem odlehčí vzletný refrén a skladba tak připomene další autorův „goticky“ laděný pokus „If I Could Fly“. Pro mě osobně je pak o něco přijatelnější verze z dnes hodnocené desky.

Michael Weikath se nejprve uvede písní „The Saints“, která roztančí další obsáhlou várku jeho typických „haló“ motivů, kterých je tolik, že to vydalo na nejdelší kus desky. Fanoušci, kteří jeho tvorbu moc nemusí (to jsou ale ve skutečnosti zřejmě fandové jiné kapely) tedy dostávají osypky, my ostatní vibrujeme blahem, protože Weikiho „Svatí“ jsou další speed metalovou lahodou!

Jeho druhé představení „Can Do It“ je zcela něco jiného. Textově se podobá Derisovu „I.M.E.“, když podporuje naše „pravé já“, tentokrát je ale vše servírováno megapovzbudivým, leckdo by možná řekl až dotěrným stylem. Můj první dojem byl stejný, jenže když jsem se jednou necítil úplně „free“ a měl jsem tak blbej den, že by za mnou nešel ani smrad z ponožek, byl to právě tenhle happy song, kterej mně vpíchnul infuzi pozitivismu do krve a pomohl mně pochopit, že všechno je jen a pouze otázkou úhlu pohledu. Stejně jako názor na tuhle skladbu a vlastně celou veselou tvář HELLOWEEN.

Sascha Gerstner se také vyšvihnul, nejprve krasojízdou „Paint A New World“, a poté zcela velkolepě ve skladbě „Dreambound“, která z „kíperské“ minulosti extrahuje tu nejlepší esenci a s famózní grácií ji transformuje do součastnosti. „Dreambound“ má obrovský tah na melodickou branku, do které s naprostou lehkostí vstřeluje překrásný, heavy speed metalový hattrick.

Na závěr jsem si úmyslně nechal Markuse Grosskopfa, jehož skladatelský vývoj je stejně nepochopitelný, jako úctyhodný. Po jeho autorských počátcích na albu „Pink Bubbles Go Ape“, které měly poněkud neucelený tvůrčí rukopis, se vypracoval na plnohodnotného umělce, který na fošně „Gambling With The Devil“ vypálil dva naprosto skvostné opusy. „Final Fortune“ je neuvěřitelně chytlavý a totálně hitový majstrštyk, kterej žeru jako melodický prase a jenž pro mě představuje nikoli umělecký, ale určitě nejsvůdnější vrchol celé desky. A k vrcholům bezesporu patří i druhý Markusův počin, závěrečná skladba „Heaven Tells No Lies“, která album parádně uzavírá.

Hrátky s ďáblem nikdy nemůžou skončit dobře, protože ani ďábel ve skutečnosti nechce věčně trpět a proto dá nakonec přednost „světlu“. HELLOWEEN tohle pochopili nejen v rovině hudební, ale i na té lidské, když se v roce 2007 udobřili nejzásadnější členové této legendy, Michael Weikath s Kaiem Hansenem a 16. listopadu téhož roku započalo v Budapešti společné turné kapel HELLOWEEN a GAMMA RAY. Lepší konec naší pohádky z dýňového království si snad ani nelze přát.

P.S.: My ale přesto nekončíme a příští týden ještě přineseme recenzi výročního alba HELLOWEEN „Unarmed“.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Manatar
Hodnocení: 5/10

„Keeper Of The Seven Keys III“ to není ani náhodou. První disk je jen koncentrovaná nuda, nemastné, neslané (4/10). Druhá část je již živější, ale i tak jde spíš o pokračování současné tvorby, než o odkaz dávných desek (6/10). Nové album je (opět) zklamáním, o to smutnější je, že se schovává pod název alb, která si se skupinou většina lidí spojuje.

Co asi tak může znamenat název „Keeper Of The Seven Keys - The Legacy“? Logicky vzato máme na stole jen dvě alternativy. Ta první zní: Kapelu, respektive její tvůrčí mozky, políbila speed metalová můza a s nevídaným entusiasmem se pánové pustili do nahrávání nových skladeb. Ty se ukázaly natolik chytlavé a natolik podobné jejich tvorbě z konce osmdesátek, že volba názvu byla nutností. Druhá varianta je již pragmatičtější: Jde o cílený komerční tah. „Keeper trojka“ nenechá obecenstvo chladné. Ať si média píšou co chtějí, psát budou. Hlavně že se o albu bude mluvit a na druhu emocí již nezáleží, reklamu nám tím udělají.

Téma, jak moc „Keeper Of The Seven Keys I, II“ ovlivnily metalový žánr, bude nejlepší nechat do diskuze. Šlo o nejslavnější alba skupiny a navazovat na ně, byť jen názvem si říká o slušnou konfrontaci s fanoušky (hlavně těmi staršími). Osobně mám starou tvorbu HELLOWEEN dodnes velmi rád, byť za jejich nejlepší album považuji „Chameleon“. O to větší mrazení ve mně vyvolala zpráva, že nové album se bude jmenovat „Keeper Of The Seven Keys…“. Ta drzost?! Vždyť z původní sestavy v kapele zůstali jen Weikath a Grosskopf. Weikath se sice skladatelsky podílel, ale největší evergreeny (také to slovo tak milujete?) má na svědomí Hansen. Nebývá pravidlem srovnávat nová alba s dvacet let starou deskou a od recenzenta to může být bráno jako podpásovka srovnávat navíc s nejslavnějšími alby kapely, ale tentokrát si o to chlapci řekli sami. „Keeperové“ byly především napěchovaní hitovými, chytlavými písněmi. Za ta léta nám už možná vlezly až moc pod kůži, nicméně své kouzlo měly. A právě v této rovině se „Legacy“ vůbec nechytá. Svým charismatem navazuje maximálně tak na předchozí desku. „Keeper III“ je plný předlouhých kompozic, které ani co do nápaditosti použitých motivů, ani instrumentálně svůj účel nesplňují. Roztáhnutí pár nápadů do čtvrthodiny, jako je tomu hned u úvodní „The King For A 1000 Years“, je nejlepší recept na to, jak otrávit posluchače hned ze začátku. Navíc, když hned na úvod člověk slyší „RHAPSODY-copyright“ motivy (naštěstí jen v první skladbě), vrásky na čele se mu prohlubují ještě více. Ať už si dále pustíme „The Invisible Man“, „Born On Judgment Day“, nebo další, setkáme se stále s tím samým. Zbytečně protahované instrumentální pasáže obohacené o rádoby zajímavé motivy, které se však z celku drolí jak stará omítka. Tak to dopadá, když pár nápadů vycpete spoustou vaty. A v tomto duchu to celé pokračuje. Za celé první CD z podřimování nešťastného recenzenta vytrhne akorát singlovka „Mrs. God“ a to navíc pouze svým debilním kytarovým motivem (omluvte to slovo, ale jiný přívlastek mě sem fakt nesedí). Osobně jsem tyto taškařice á la „Perfekt Gentleman“ míval rád, ale co je moc… Jediné plus si u mě udělali Gerstner s Derisem v poslední „Silent Rain“. Konečně riff a rytmus, kde to trochu jede.

První skladba, která mě skutečně zaujala, je až úvod druhého disku: „Occasion Avenue“. Ta sice začíná sestřihem Weikathových příspěvků v původních „Keeperech“, ale poté se změní v relativně zajímavou kompozici s pěkným sborovým motivem. Ve vlezlé baladě „Light The Universe“ si Deris střihnul duet s Candice Night. Stopáž jednotlivých skladeb na druhém disku je již přijatelnější, ale i tak bych jej pojmenoval spíš „Rabbit Don´t Come Easy – Legacy“. Jsou zde chytlavější skladby jako „The Shade In The Shadows“,  „Get It Up“, nebo závěrečná  „My Life For One More Day“ a celkově druhé dějství působí svěžejším dojmem a kdyby vydali jen tento druhý disk (a pod jiným názvem), asi by si ostudu také neutrhli. Ale to jsou ta kdyby…

Je mi jasné, že předchozími odstavci naštvu spoustu skalních, ale vše jsem napsal s čistým svědomím. „Keeper Of The Seven Keys I, II“ byla vůbec má první metalová alba a dodnes k nim mám jistý sentimentální vztah. Už jen pokus o navázání na jejich odkaz beru jako jasný marketingový tah, který skupině vyjde možná co do prodejnosti, ale ani náhodou co do kvality. Je mi líto, ale tahle přepomádovaná nuda není „Keeper Of The Seven Keys III“.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 9/10

Název tohoto alba zavání průserem už jen z toho důvodu, že odkaz původních „keeperů“ díky poněkud odlišné sestavě vyvolat prostě nelze. Od počátku bylo jasné, že tenhle tah má čistě marketingový charakter a bylo lepší to hned zkraje pochopit a smířit se s tím, že si pánové prostě chtějí (lehce nekalým způsobem) vydělat o něco víc chechtáků. Takhle jsem uvažoval, když jsem album ještě neslyšel. No a potom? Potom jsem - zcela pohlcen parádním obsahem - na ňákej blbej název úplně zapomněl a byl ve stavu, kdy bych byl schopen, z pouhopouhé radosti, pánům z HELLOWEEN vykouřit třeba i bimbase (a to jsem plnokrevnej heterouš)!

Tahle prvotní euforie už opadla a nabyla poněkud obyčejnějších rozměrů, přesto nadšení z tohoto počinu trvá dodnes. Totálně šmrncovní skladby s typickými „happy, happy HELLOWEEN“ postupy (v tomto není tedy ani ten název úplně od věci), ovšem doplňené o patřičně výbojný sound a ovlivněné skladatelskou modernou druhé power/speed metalové vlny. Neboli kapely, které ovlivnil HELLOWEEN, nyní zpětně (a neodvratně) ovlivňují tuhle partu a cyklický kruh se tak s osudovou velkolepostí uzavírá. Samozřejmě dýňové hlavy neopisovaly od mladších kolegů, pouze šly s dobou a do okolního dění opět přisypaly něco ze svého geniálního tvůrčího koření.

O něco více mně sedí první polovina dvojalba. Ať už je to úvodní „The King For A 1000 Years“, jejíž vychytávky si musíte nejprve sami objevit a když to uděláte, možná zjistíte, že jde o jednu z nejdokonalejších věcí v historii kapely vůbec (a určitě nejlepší na tomto albu). Perfekcionismem ale zavání každá ze šesti skladeb první části, včetně úžasně vtahující „Mrs. God“ nebo možná nejvydařenější „weikathovky“ druhé éry HELLOWEEN, spídového uragánu „Born On Judgement Day“.

O něco temnější „Occasion Avenue“ z úvodu druhé části představuje další epicky rozmáchlou hru o mnoha dramatických dějstvích. Poté však následuje čtveřice o něco slabších songů, které trochu narušují urputně svůdný spád dosavadního obsahu. Samozřejmě nejde o žádné propadáky, zbývající kontext tohoto alba je ovšem sráží někam k lepšímu průměru. Závěr je ale zase velkolepý a jak „Get It Up“, tak „My Life For One More Day“ vrací desce původní švih a formu.

Pokud někomu tohle album nevoní, tak pak opravdu netuším, proč a kvůli čemu HELLOWEEN poslouchá. Je na něm totiž zachyceno to nejlepší z nejvnitřnější melodické integrity této kapely. Vše, co tuhle kapelu charakterizuje, v dobrém, a pro ty, kteří ji nemusí, i ve zlém. Právě to ale podle mě svědčí o povedenosti tohoto počinu ze všeho nejvíc.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Darkmoor
Hodnocení: 6/10

Opona letí vzhůru, sál potemněl, pouze bodový reflektor vytváří kruh teplého světla. A tu do jeho záře vstupuje on. Léty proškolený, zasloužilý mistr věd kouzelnických - magistr Dýně. Sál zahlušuje vlna frenetického potlesku, vždyť tento eskamotér je všeobecně považován za zakladatele magického umění „rychlého kovu“, k jehož nejznámějším kouskům bezesporu patří „Zboření zdí Jericha“ nebo „7 klíčů na dva způsoby“. Navíc příliš nezestárnul, neboť se, přes různě plodná období v minulosti, vyprofiloval hodně povedenou a moderní iluzí „Temná jízda“. O to větší očekávání však pohlcuje přítomné obdivovatele. Do víření virblu až nábožné ticho, ruka šmátrá v klobouku a vytahuje… KRÁLÍČKA???

Asi nemá cenu znovu podrobně popisovat veškeré peripetie, které HELLOWEEN potkali od posledního studiového zářezu, neboť od toho zde máme novinkový servis. Takže jen telegraficky: jsou odejiti bubeník Uli Kusch a kytarista Roland Grapow, kteří vzápětí debutují pod názvem MASTERPLAN; za bicí soupravu je povolán Mark Cross; vyjednávání o angažmá kytaristy Henjo Richtera je neúspěšné, neboť ten nemá zájem opustit řady GAMMA RAY; post kytaristy nakonec přijímá Sascha Gerstner, do té doby působící u rychlíků FREEDOM CALL; Mark Cross opouští skupinu ze zdravotních důvodů, na záskok pro studiové nahrávání je povolán motor MOTÖRHEAD Mikkey Dee; (snad) definitivním tlučmistrem se stává Stefan Schwarzmann, známý například z ACCEPT.

Otázka zněla, zda se skupině podaří zacelit ránu po odchodu Grapowa, ale především Kusche, coby skladatelů? Nutno ale jedním dechem dodat, že se o to nikdo ani nepokusil. Od prvního vyloupnutí klasicky trylkujících kytar je totiž jasné, že nás čeká další z návratů ke kořenům a že ten kdo sázel na krystalicky čistý speed metal měl zase jednou „recht“. Nejedná se samozřejmě o žádný "Keeper… pt.3", to naštěstí při hlasovém zabarvení Andyho Derise ani není možné, spíše si představte to nejobyčejnější a nejnudnější z desek "The Time Of The Oath" či "Better Than Raw" a jste přibližně doma. Nový kytarista, kromě nevýrazného kytarového rukopisu ve kterém registrujeme maximálně tak občasné arpeggio, samozřejmě přispěl i svou skladatelskou troškou do německé mlýnice, ovšem jeho „zápisné“ by se dalo označit visačkou „rychle a rychleji“. Zkrátka deska postrádá skladby, které by drobátko vybočil ze zajetých kolejí a harmonií, takové ty „Kuschovky“ na pozvednutí pozornosti posluchače. Uli zkrátka chybí jako sůl!

Přitom začátek vůbec není zlý. Úvodní "Just A Little Sign" (Deris) a druhá "Open Your Life" (Gerstner) pádí sice rychlostí závodního spřežení, ale obě disponují správně nakažlivými refrény, takže není důvodu spílat jim do starého železa. Bohužel, tím jsme s plusy téměř u konce. Možná lze bez pachuti zkousnout ještě kvapík "Sun For The World" (Gerstner) nebo další typickou Deriskovku "Never Be A Star", i když tady je hlavní motiv i celá následná stavba až příliš nápadně podobná jiné dávné hymně, a sice "Pertfect Gentleman". Naprosto však kompozičně propadl Michael Weikath. Jeho "Tune" je bezzubá jako stará babka, sedmý odvar rozjuchaných refrénů ze starých časů a první ochutnávka z desky "Do You Feel Good" pak dokonce těží i z veselých popěvků. Prý zbyla z komponování "Dark Ride", ovšem po jejím vyslechnutí nutno jen blahořečit autorům, že tuto skvělou fošnu nehyzdila. Třešničku na rozmatlaném dortu hledejte v infantilním „hammeringu“ namísto kloudného sóla. Co dál? Ostrý Grosskopfův "Liar", rozcupovaný ukázkovou dupárnou mistra Dee a kytarovou vatou obalenou v klišé? Gerstnerova upachtěná "Listen To The Fly"? Derisova vycpávková balada "Don´t Stop Being Crazy" či spíše nudná "Back Against The Wall"? Ne, ne, to všechno už tu kdysi bylo a v mnohem lepším balení!

A jsme zpět v sále plném magiechtivých fanoušků. Mistr Dýně stojí celý upocený před zaplněným hledištěm a v ruce, světe zboř se, skutečně třímá BÍLÉHO KRÁLÍČKA! A nejen že je tenhle roztomilý „misakozisek“ již značně zmuchlaný a ožvýkaný, ale zdá se mi, že taky trošku švidrá na levé oko. Příznivci složitějších kouzel, zvláště pak podladěných iluzí „Temné jízdy“ nespokojeně bučí a zesinalého Dýni strefí dokonce i párek přezrálých rajčat; většina přihlížejících však nadšeně aplauduje. Nespokojenci jsou brzy umlčeni a vykázáni ze sálu, takže hned vzápětí může dojít i na očekávané ovace ve stoje. A iluzionista Dýně? Ten nyní, již se širokým úsměvem od ucha k uchu, nadšeně přijímá gratulace. Je to jasné, kouzlo ho nestálo příliš námahy, většinu konzumentů uspokojil, ale hlavně… hlavně vydělal! A o to nám jde v populární hudbě především, že?

P.S. Promo CD neobsahuje songy "Hell Was Made In Heaven" (Grosskopf) a "Nothing To Say" (Weikath), ovšem po jejich dodatečném vyslechnutí je jasné, že tyto dvě položky nemohou nijak zásadně ovlivnit dojem z celého kompletu. Pro oddané fanoušky snad ještě zpráva, že skupina v rámci nahrávání vyplodila covery QUEEN ("Sheer Heart Attack"), ACCEPT ("Fast As A Shark") a také bonus z vlastní dílny ("Far Away"). Hledejte je na limitovaných edicích, B-stranách apod.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 8/10

Jakoby si HELLOWEEN albem „The Dark Ride“ přivolali temnou budoucnost a smůlu, která se rozhodla, že přestane šmejdit po horách a zase trochu pošlape dýňové hlavy. V jistém smyslu se vrátila krize z období kolem desky „Chameleon“, tentokrát ovšem s jiným osazenstvem. Takže proti Weikathovi nestál Michael Kiske, ale dvojice Uli Kusch a Roland Grapow, kteří chtěli převzít otěže kapely a přenést její středobod k modernějším trendům. Jenže za Weikatha si stoupnul Grosskopf s Derisem a společně naopak nasměrovali Kusche s Grapowem ke dveřím s nápisem „vyhazov“. Zdravé jádro bylo tedy zachováno, jenže tím automaticky vyvstal problém další. Zbylé členy samozřejmě personální bouře rozhodila a bylo potřeba znovu oživit skomírající ohínek tvůrčí (a vůbec jakékoli) vášně, který byl navíc zalit vydatnou sprchou v podobě těžkého prodejního kolapsu předešlého počinu. Vznik nové desky se tak ocitnul pod nepříjemně mixovaným tlakem vydavatelské firmy, personální absence a celkové ztráty identity.

Michael Weikath velmi usiloval o Henjo Richtera z GAMMA RAY, lobboval v tomto ohledu jako ropný manažer a Richterův souhlas bral v podstatě jako samozřejmost. Musím se přiznat, že mě tenhle namachrovanej Weikathův přístup dost sral, ale nejsem tady v roli soudce, takže si to nechám pro sebe. Každopádně byl na světě další vydatný podnět k napětí mezi Weikathem a Hansenem, který prý na Richtera netlačil, jen do jeho rozhodování vnesl přání, aby „bylo čisté“. To na Henja zřejmě zapůsobilo a tak se nakonec na Weikiho vybodnul. Na holičkách ho ale nenechal Sascha Gerstner z FREEDOM CALL, takže jediné co zbývalo, bylo obsazení pozice bicmena.

To se ale ukázalo být velkým problémem, dokonce takovým, že ani po vydání desky „Rabbit...“ HELLOWEEN žádného oficiálního bubeníka pořád neměli. Původně najatý Mark Cross stihnul nahrát pouhé dva songy, než onemocněl svinskou mononukleózou. Zbylé skladby tak rychle namlátil Mike Dee z MOTÖRHEAD a s bonusama vypomohl Stefan Schwarzmann.

I nepříliš angažovaný fanoušek by se tenkrát mohl dovtípit, jakáže bude odpověď na hádanku hudebního směřování nové placky. Nápověda zase leží v minulosti, která se znovu opakuje, jen si za album „Chameleon“ musíme dosadit „The Dark Ride“ a za „Master Of The Rings“ dnes probíranou fošnu. Návrat ke kořenům byl jasným cílem sběratelů peněz z Nuclear Blast a my se tak můžeme jenom dohadovat, do jaké míry to byl také cíl samotných členů. Podle Weikathových slov velmi dobrovolný, hned v úvodním opusu „Just A Little Sign“ každopádně můžeme vyčíst až příliš sluchatou sázku na konzervativní fandovskou jistotu...

Jenže i přesto je to paráda! Vzpomínám si, jak na mě tahle návnada zabrala při prvním poslechu v době vydání alba. Okamžitě jsem měl hubu od ucha k uchu a nějakou vlezlost jsem vůbec neřešil. A v tomhle stavu jsem i dnes. Tahle pecka mě prostě bere a můžu si ji pouštět pořád dokola. Autorem skladby je překvapivě Deris, který se do tvůrce rychlých tónů vtělil znamenitě a skoro to vypadá, že nikdy nic jiného než speed neskládal. Další Derisovky na albu už nesou jeho mnohem typičtější otisk, bohužel zrovna ne ten z nejvydařenějších, a tak ani „Never Be A Star“, ani „Back Aganist The Wall“ k bůhvíjakým skvostům nepatří. Polobaladická „Don't Stop Being Crazy“ už je o něco chutnější kafe a patří k tomu lepšímu, co tahle ujetě nazvaná deska nabízí. (Původně se album mělo jmenovat "All About Evil", současný titul vymyslel Weikath, když se mu zdálo, že vhodně vystihuje poněkud neuchopitelnou situaci v kapele a zároveň se ji tímto názvem snažil trochu odlehčit.)

Do skladatelského procesu se tradičně zapojil i nováček. Gerstnerovky „Open Your Life“, „Sun For The World“ i „Listen To The Fly“ přinášejí svěží vítr do dýňových plachet a všechny jsou třpytivou ozdobou nové desky.

Ani Markus Grosskopf nezůstal stranou a obrovsky překvapil, neboť i jeho série tří skladeb je úchvatná! Ať už je to příjemně výbušná „Liar“ nebo moudře nazvaná „Hell Was Made In Heaven“, která je (i díky parádnímu refrénu, který Derisovi sednul jako prdel na mísu) jedním z vrcholů desky. Neméně zdařilá „Far Away“ je sice uvedena jako bonus, nicméně v oficiálním tracklistu normálně figuruje, a tak z ní můžou mít radost - kromě neustále zvýhodňovaných Japonců - i obyvatelé zbytku planety.

Ať už jsou lidské pohnutky Michaela Weikatha jakékoli, ty umělecké jsou prostě par excellance a jeho pecka „The Tune“ je dalším vrcholem desky. Úžasně energická hymna, ze které není ani trochu znát, že by vzniku alba předcházely nějaké potíže. Tuto pohodu Michael potvrdí i v další perle „Do You Feel Good“ s nádherným, stupnicově vygradovaným sólem.

Jestliže Derisova „Just A Little Sign“ nese jasné znaky Weikathovy skladatelské školy, tak v závěru alba se zase učitel nechal inspirovat svým žákem a „Nothing To Say“ jakoby celá vypadla z Andiho pera. Michael vyměnil rychlé tóny za ty středně houpavé a dokázal, že když chce, tak může :-). Přesto tato skladba neční výš, než je lepší průměr, když na svoji více než osmiminutovou stopáž nabízí příliš málo poutavých nápadů. A tak je dobře, že se Weiki na další desce vrátil zpět k osvědčeným postupům.

Je obdivuhodné, jakou pozitivní hudbu dokázali členové HELLOWEEN vyloudit z marastu, ve kterém vznikala a ačkoli „králík“ nepředstavuje žádnou revoluci, jeho kvalita je více než slušná. A navíc se opět potvrdilo staré známé pořekadlo, které praví, že vše zlé je k něčemu dobré. Takže zatímco se Uli Kusch s Rolandem Grapowem nadechli k dalším a neméně úžasným výkonům ve své nové kapele MASTERPLAN, „weikathovci“ nezůstávali pozadu a teprve sbírali sílu do let budoucích, které měly být skutečně velkolepé!

P.S.: Na album "Keeper Of The Seven Keys: The Legacy" už kolegové recenzi udělali, takže k ní přikládám pouze komentář a příští týden se vrhneme na zatím poslední oficiální řadovku, desku "Gambling With The Devil".

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Marigold
Hodnocení: 9/10

Velmi překvapivé vybočení z linie, jaké jsem od HELLOWEEN opravdu neočekával... Album je temné, moderní, jakoby odvrácenější od speedové minulosti. Od jednoho ze zakladatelů žánru opravdu odvážný pokus. Co víc – odvážný a nesmírně povedený!

A zase se dějí věci!
Helloween, skupina, která o sobě může směle prohlašovat, že patří k pionýrům a gigantům speed metalu oblažuje natěšené publikum novým albem.Nic není tak, jak má být…
Trvalo to dlouho a cesta byla a je poseta kříži rozporů a nejasností. Atmosféra v kapele je dusná, ohlasy na Dark Ride blízky stupni kritického mrazu. Moc experimentů, snaha zalíbit se, šťourání vidlemi kde se jenom dá, média se zkrátka chovají, jakoby jim Helloween patřili a čert ví, kde je vlastně pravda.Klíčem je důkladný poslech a duše doširoka otevřená.
Hoďte za hlavu ohlasy sršící negativitou, hoďte za hlavu klišé, které od Dýní tak dobře znáte, buďte připraveni na divokou štrapáci temným vesmírem, kde se jeden kout nepodobá druhému, ale kde je přeci jen tak nádherně nostalgicky cítit minulost… Intro je temné a dunivé, ale otvírák Mr. Torture je čpí dýňovinou na sto honů – perfektní melodika, masám otevřený refrén a první obava – jak daleko Helloween zajdou v touze ukojit fanoušky?

Zhruba k druhému tracku…
Je třeba si uvědomit, nakolik je sestava natřískaná osobnostmi… natolik, že se tolik kohoutů na jednom hnojišti těžko snáší. Je to slušná suma odlišných vizí a je nemyslitelné, že by Helloween natočili jednolitý materiál, jaký předvádějí žánroví souputníci Stratovarius.

Dýně má mnoho tváří…
Čím víc jsem tím trnitým houštím nového alba prosekával cestu k vlastnímu názoru, tím víc jsem trpěl pocitem, že Helloween roztrhli okovy žánru a ukázali zahnívajícímu rychlému univerzu kus svobodné mysli. Nevěřte kecům o komerčnosti, Němci stále drtí celozrnný speed, ale tak, tak nějak po svém… Hrají si s posluchačem, servírují důvěrně známé rozverné riffy, aby je vzápětí roztrhali na kusy přerývanými riffy a šokující temnotou, která sídlí pod zdánlivě jednoznačně zaškatulkovatelnou slupkou. Atmosféra je na hranicích únosnosti a některé skladby se opírají jen a jen o ní. Je to vážně těžká bitka, protože Helloween sesmolili materiál těžký na strávení. Oscilace mezi rozmarnou hravostí a těžkotonážními chmurami dráždí…

ALE…
Speed metal se začíná přílišnou stejností bortit do sebe sama. Hranice mizí, hrobky se vykrádají… Helloween mají odpověď. Dali speedu nový náboj, přinesli experiment tehdy, když byl potřeba. Jejich vize je nesourodá, ale strhující. Nebát se a místo syslení starých postupů do co nejefektnějších patlanin se odvázat a udělat to, co čeká jenom málokdo. Iron Maiden zahráli na jistotu, Helloween vsadili svršky.

Držím jim palce, protože Dark Ride je jízda hodná králů…

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 8/10

Čert se vyznej v tom, podle jakého klíče přijímají fandové alba této kapely. Po těžkém vědeckém bádání (asi 5ti vteřinách) jsem došel k závěru, že ať už je to jakkoli, určitě není výše prodejnosti přímo úměrná kvalitě jednotlivých placek. Tak např. dnes hodnocené album je po skladatelské stránce naprosto plnohodnotné a vyspělé, přesto se jedná o nejhůře prodávaný počin v celé historii HELLOWEEN. Můj skromný názor je takový, že na samém počátku nového Milénia se tato kapela prostě a jednoduše přejedla.

A mohla si za to velkým dílem sama. Alba vydávaná v rychlém dvouletém sledu, tuny různých kompilací, výběrů nebo jen trochu upravených remasterů, k tomu sólové desky Derise i Grapowa a jediná možná, polarizačně logická reakce mohla být přesycení a nechuť ke všemu, co jen trochu zavánělo dýňovým odérem. Tyto výkyvy v úspěšnosti jsou bohužel vedeny povrchním vnímáním posluchačů, kteří se v uvedeném stadiu řídí mnohem více kolektivním "trendem", než osobním úsudkem. V takové situaci mohli HELLOWEEN stvořit třeba hudebního „Avatara“ a stejně by to tehdy nestačilo. A nic nepomohlo přejití k vydavatelskému gigantu Nuclear Blast, ani angažování výsostných producentů Roye Z a Charlieho Bauerfeinda, kteří opatřili album opravdu jakostním a moderním soundem.

Určitě však nemají slabá prodejní čísla nic společného s tím, že je tohle album údajně „moc temné“, jak se nám snaží namluvit řada kritiků i fandů. Protože ono není, kupříkladu tak deprimující věc, jako byla titulní píseň z desky „The Time Of The Oath“ bychom zde hledali marně. Jistě, celá placka je nazvaná po „temné jízdě“, některé songy jsou metalově velmi těžkotonážní a dejme tomu méně pozitivní, ale deprese z nich rozhodně nedýchá. Mnohem více skličující mně přišel předcházející výtvor „Better Than Raw“, a to hlavně díky překomponovaným opusům, ve kterých se ztrácelo (neřkuli přímo chybělo) hlavní poznávací znamení této kapely. Totiž silná a do svého dění vtahující melodie.

Toto „fópá“ album „The Dark Ride“ správně napravuje, struktura skladeb je mnohem jednodušší a přibylo i typických melodických vyhrávek, třebaže kolikrát vsazených do velmi hutně zriffovaného a silně podladěného kytarového základu. Tvůrčí proces opět pohltil většinu zúčastněných, a tak si desku rozdělíme do skupinek podle autorů jednotlivých písní.

Podle etikety začneme tím služebně nejstarším, totiž Michaelem Weikathem. Jeho duo skladeb „All Over The Nations“ a „Salvation“ patří samozřejmě k tomu nejmelodičtějšímu a nejrychlejšímu, co deska nabízí. Přesto z ní tyto písně nevyčnívají jako slušný člověk v Poslanecké sněmovně, ale velmi příjemně ji odlehčují a dodávají všemu správný šmrnc.

Ale pozor, 'Weiki' tentokrát nebyl jediný, kdo přikmital se spídem. Andi Deris do této mlýnice totiž také přispěl kouskem „We Damn The Night“ a pokud jsem v minulé recenzi napsal domněnku, že je tento autor tak kvalitní, jak kvalitní je celé album, tak pro fošnu „The Dark Ride“ to platí také. Zmíněná rychlovka je doslova parádní a s těmi Weikathovými si v ničem nezadá. Mimo této písně ale Andi složil dalších 5 tracků a stal se tak opět (po „The Time Of The Oath“) nejaktivnějším skladatelem celé sestavy.

Kromě krátkého intra je to „Mirror Mirror“ s totálně smrtícími riffy a hororově odříkaným refrénem a hned poté následující, lehce gotickým motivem vedená pocitovka „If I Could Fly“. Ta sice není vůbec špatná, přesto se mi zdá malinko přeceněná, a to hlavně samotnými členy HELLOWEEN, když ji zvolili za svůj singl, natočili k ní klip a aktuálně ji předělali i na svém výročním albu. To už mi přijde trochu víc, než je kvalita této skladby schopna unést. No nic, další Derisovka, rytmická „I Live For Your Pain“, má postupně vtahující účinek, který se více a více násobí počtem poslechů. Je ovšem pravda, že poslední Andiho kousek „Immortal (Stars)“ už touto silou nevládne a především díky nevýraznému, až otravnému refrénu ji pasuji na nejslabší položku celé desky.

Uli Kusch je tvůrcem druhého singlu. „Mr. Torture“ celou desku rozjíždí a v podstatě ji svým složením také celou charakterizuje. Hutné riffy na úvod a jako protipól maximálně odlehčený refrén. Ne, z této skladby (= desky) se vám chtít plakat určitě nebude a pokud někdo nakonec přece jen uronil slzu, tak to mohli být pouze hráči samotní, když bylo jejich dílo neprávem špatně přijato. Druhá „kušovka“, „The Departed (Sun Is Going Down)“ sice dokola opakuje stejný riffový i refrénový motiv, ale zase to má místo odpuzujícího účinku efekt přesně opačný a song vás do sebe časem spolehlivě vtáhne.

Zbývají nám dvě položky z Grapowovy dílny. „Escalation 666“ je hutná jako prase, nicméně v pravý moment ji opět zjemní našlehaná melodie a v této souvislosti se podruhé neubráním zmínit jeden z faktů uvedených již v dřívejší recenzi. Deska „The Dark Ride“ je totiž zase o dost jiná, než její předchůdci, přesto je kompozičně ucelená a netříští se do skladatelských fragmentů čtyř tvůrčích osobností, kteří snad až magickým způsobem dokázali nasát její základní atmosféru a psát doslova jako jeden muž.

Definitivním dokladem tohoto tvrzení je druhé dílo Rolanda Grapowa, skladba „The Dark Ride“. Ta v sobě totiž dokonalým způsobem promíchá všechny chutné složky předešlého děje, prošejkruje je s těmi nejlepšími momenty autorova skladatelského umu a do připravené skleničky (tedy posluchačova ucha) naleje nejvrcholnější moment celé desky. Tedy přesně tak, jak se sluší a patří na titulní píseň.

Album „The Dark Ride“ je trochu jako oliva. Má velmi specifickou chuť, jejíž drsnost každý nedokáže akceptovat. Ovšem ten, který se po prvním, zpravidla „hubu křivícím“ ochutnání oklepe a nebude se bát „dát si znova“, přilne k této chuti a už se jí nebude chtít nikdy vzdát.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Milda
Hodnocení: -/10

Pestrá směs klasických postupů (v rámci HELLOWEEN) a toho, co se mělo naplno projevit na dalším albu.

Němečtí HELLOWEEN jsou většinou posluchačské veřejnosti dodnes vnímáni jako typický příklad vyměklé speedmetalové skupiny s uječeným zpěvákem. Tato image se s nimi táhne od vydání přelomových „Keeperů“ a dodnes se setkávám s tím, jak jsou posluchači s averzí na zmíněný styl příjemně překvapeni, když slyší některé věci například z „The Dark Ride“, nebo „Better Than Raw“. To je právě album, na kterém pozvolna začínala „kuschovsko-derisovská“ hudební revoluce, která začala posouvat tvorbu HELLOWEEN do temnějších a daleko tvrdších dimenzí. Nedá se říct, že by nějaké náznaky nebyly již dříve – hlavně Roland Grapow se vždy snažil tlačit na pilu více než ostatní – ale nikdy to nebylo v takovém měřítku, jako právě na zmíněných deskách. Sice to následně mělo nepříznivý dopad na soudržnost kapely (i když nepříznivý – díky tomu vlastně vznikli MASTERPLAN), ale zpětně se musí HELLOWEEN přiznat to, že do „The Dark Ride“ byli vždy skupinou, která rozhodně neignorovala potřebu se vyvíjet a vždy, skoro jako Rocky Balboa, se zvedla a pokračovala dál, i když zrovna dostala pořádně „do držky“, ať už od managera, fanoušků, nebo vydavatelské firmy.

Jak už jsem naznačil, hlavní skladatelské otěže převzali na „Better Than Raw“ Andi Deris s Uli Kuschem a zejména druhý jmenovaný mi na tomto albu přijde jako ten rozhodující faktor, který činí album zajímavým. Už jeho grandiozní intro je v porovnání s Weikathovou variací na „Když jsem husy pásala“ z alba „Master Of The Rings“ kvalitativně úplně někde jinde – promyšlené, pestré, dramatické. Možná je škoda, že se takový skvělý hudební motiv využil jen na tak poskrovnu. Způsob jakým odstartuje „Push“ katapultuje HELLOWEEN až někam do thrashmetalových vod. Hřmící rytmické běsnění a dunivý riff podporující bestiální Derisovo řvaní, to vše trápí fanouškovy ušní bubínky prakticky až do půl čtvrté minuty, kdy konečně veškerá nahromaděná energie „vybouchne“ a pouze díky typickým vyhrávkám a charakteristickému Grapowovu sólování má nezainteresovaný člověk konečně šanci poznat, o jakou kapelu se vlastně jedná. „Falling Higher“ je Weikathova jasná sázka na jistotu a návrat k „Master Of The Rings“ se všemi typickými atributy. Variací na „darkrockové“ téma (tak to slyším já) přináší Deris v podobě „Hey Lord!“ a tentokrát nezůstal kompozičně pozadu ani Marcus a společně s Andim připravili hutnou „Don´t Spit On My Mind“, která hudebně balancuje až někde na hraně DIOvých sólovek. Rozhodně povedená věc.

Pokud jste se domnívali, že v minulosti už hráli HELLOWEEN někdy až příliš rychle, tak „Revelation“ vás spolehlivě z tohoto omylu vyvede. Nejedná se však o žádnou bezduchou rubanici, naopak je to velmi pestrá skladba, která určitě baví nejednoho bubeníka, nebo kytaristu, kteří jí zvládnou interpretovat. Pokud by se mě někdo zeptal na úplně nejoblíbenější věc od HELLOWEEN, řekl bych právě „Revelation“. Má pro mě všechny potřebné atributy, které u takového stylu hudby hledám – pestrá a dramatická kompozice, sofistikovaná hra všech muzikantů, ani jedna „vycpávková“ pasáž. Optimální vzor pro power-speedmetalovou skladbu. Andiho „Time“ je v mých uších jakýmsi pokračováním „Hey Lord!“ a klipovka „I Can“ od Michaela Weikatha je opět návratem do minulosti, tentokrát se jedná o další věc postavenou dle mustru „I Want Out“, třebaže to není hned tak jednoznačné, hlavně díky modernímu zvuku a aranžím. Další syrová temnota „A Handful Of Pain“ je Uliho skladatelským rozloučením s touto deskou před dvojicí závěrečných „Weikathovek“. Ta první, „Laudate Dominum“, to je jedna z úplně nejhorších věcí, kterou HELLOWEEN do té doby nahráli (neznám moc alba po „The Dark Ride“, takže nemohu posoudit, zda-li pak přišlo ještě něco horšího). Již v minulých recenzích jsem sem tam vypíchl Weikathův smysl pro vánoční atmosféru a přestože se mi již toto přirovnání zdá hodně ohrané, v tomto případě prostě MUSÍ být použito. „Laudate Dominum“ je totiž koleda se všim všudy a to nemyslím jako pochvalu – stupidní ústřední riff, plytká pěvecká linka, klišovitý refrén a zřejmě nejdebilnější kytarová sóla, která nám kapela kdy nachystala (nedokážu si představit, že tuhle píseň nahrávali Grapow a Kusch s úsměvem). Fakt je to horší i než „The Game Is On“ a to je tedy co říct. Naštěstí Weikath napravuje pokažený závěr povedenou „Midnight Sun“, která je vlastně taky jen klasickou speedmetalovou věcí, tentokráte ale po všech stránkách povedenou. Velkým plusem pro ní je i to, že nevyznívá protivně vesele, ale naopak je hezky „načichlá“ ostatními skladbami a funguje jako velmi důstojný závěr alba.

Deska s čarodějnicí na obale (inspirace Gargamelem) byla třetím počinem „novodoběklasické“ sestavy HELLOWEEN. Sice tu už byly jasné náznaky věcí budoucích, ale stále tu fanoušci speedmetalu měli velkou šanci slyšet to, po čem nejvíce prahli. Velmi povedená a nadčasová hudební směs.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 5,5/10

Z důvodu recenzování diskografie této kapely si týden co týden dopřávám intenzivní „dýňovou“ masáž, abych si osvěžil a někdy i poopravil zakonzervované dojmy z poslechu alb v době jejich vzniku. A tak se někdy stane, že aktuální zážitek předčí ten původní a já jsem nucen své tehdejší názory notně poopravit. Bylo tomu tak např. u předešlého počinu „The Time Of The Oath“, který mě v době vydání nechával víceméně chladným, nový poslech mě ale donutil povýšit tuto desku na mnohem vyšší úroveň. Zato u „Better Than Raw“ se naplnily mé obavy, když se mnou nové poslechy nehnuly ani o píď a původní zklamání z této desky trvá bez minimální změny dodnes. Dostávám se tak ve svém hodnocení poprvé do pozice, kdy negativní dojmy převažují nad těmi pozitivními. Není to úplně příjemné a mé prsty vyťukávají text této recenze o poznání méně ochotněji, než tomu bylo u předešlých sedmi alb.

Uznání hodný je bezesporu fakt, jak jsou členové HELLOWEEN autorsky kreativní, na každém novém albu moderní éry se jich podílí většina. Díky tomu je diskografie této kapely rozmanitá jako jarní louka, když má každé album svůj osobitý a naprosto nezaměnitelný feeling. Tato vyhraněnost sebou ovšem nese riziko, které se projevilo právě na desce „Better Than Raw“. Ať už je totiž počet skladatelů jakýkoli, všichni pokaždé staví na základní náladě, kterou jsou do sebe schopni nějakým záhadným organickým způsobem nasáknout, přizpůsobit se jí a následně tomu podřidit naprosto všechno. Pokud je základní premisa veselejšího rázu, tak jsou všechny skladby na desce víceméně optimistické a vznikne např. album „Master Of The Rings“. Temný, ale hitový základ vytvoří album „The Time Of The Oath“. No a temnější základ se snahou o progresivní modernu, která přebije melodickou podstatu kapely, má za následek placku „Better Than Raw“.

Jeden člen sestavy ale většinou býval proti dominantní náladě imunní. Je jím konzervativec Michael Weikath, který má své základní postupy jasně dané a významně z nich neuhne, ať už se děje cokoli. Tento skladatelský „rozpor“ ve skutečnosti vytváří ideální protipól k tvorbě progresivněji založených kolegů, když jejich spletitější výtvory odlehčuje přímočarou melodií. Jenže někdy se i Michael nechá strhnout okolní aktivitou a vedle klasických pecek jako jsou „Falling Higher", „Midnight Sun“ a úžasně odlehčené „Laudate Dominum“ (která vznikla původně jako bonus, což je poněkud symbolické) přidá naprosto nevýraznou věc, kterou ničí právě snaha o změnu zajetých postupů. Skladba „I Can“ je přesně taková a opravdu by mě zajímalo, čím byla pro pány natolik zajímavá, aby ji vydali zároveň jako singl (což vlastně platí pro celé ablum). Tento song je průměrnost sama a vzpomínám si, jak obrovské bylo mé rozčarování, když jsem jej v době vydání alba slyšel jako jeho ochutnávku.

Jeho zbytek nyní vezmeme postupně. Klasicky vystavěné intro je příjemně "soundtrackově" vypointované a v tomto ohledu tak nelze nevzpomenout na desku „Master Of The Rings“. Po něm ale nenásleduje pohoda typu „Soul Survivor“, ale sypačka s názvem „Push“, u které se ihned dostaví pocit, že tentokrát není vše tak úplně "na svém místě“. Přesto se ještě nejedná o žádný propadák a píseň posluchače (kteří už jsou z historie kapely zvyklí na ledacos) nijak zvlášť nerozhodí, maximáně je donutí k poposednutí způsobeném vlivem lehké nervozity.

Zmíněná „Falling Higher“ nám dovolí napětí dočasně opustit, neboť splní přesně to, co od kapely očekáváme. Krom jiného vynikne především perferktní melodická linka ve slokách a překrásné, až pohádkově zurčivé sólo. Toto nadšení ale totálně ubije následující čtveřice songů.

Andi Deris je tak dobrý skladatel, jak je dobré celé album (viz základní nálada). Na svých prvních deskách pro tuto kapelu se prezentoval skvělými autorskými počiny. Jeho písně na nové fošně jsou ale poplatné celkovému kontextu, který „podporují“ svojí nepovedeností. Ať už je to tuctovka (a další singl) „Hey Lord!“, strukturovaná, ale útrpně nudná „Don't Split On My Mind“ (kterou Andi složil s Grosskopfem) nebo balada „Time“, která svým tikavým motivem ještě více zdůrazňuje svoji rozplizlou ucajdanost. Do kategorie nijak oslnivých songů spadá i Kuschova „Revelation“, třebaže je lepší, než celé trio Derisových songů dohromady.

Závěrečná část alba už začne trochu šlapat, z mizérie až ke slušným „Weikathovkám“ nás převeze track „A Handful Of Pain“ Uliko Kusche a bude to jízda celkem ucházející. Platí to ale pouze v poměru k desce „Better Than Raw“, na každém jiném albu by tato skladba platila za jednu z nejslabších.

Když znovu vzpomenu na přirovnání všech alb HELLOWEEN k čerstvě rozkvetlé jarní louce, tak v ní „Better Than Raw“ působí jako mírný plevel. Když se ale zadíváte na jarní louku z odstupu, žádný plevel nerozeznáte, uvidíte pouze krásné květiny a váš dojem bude velmi příjemný. Plevel by vám tuto radost pokazil teprve tehdy, pokud byste se na něj příliš zaměřili. No a to samé platí i o diskografii HELLOWEEN. Lepší bude nekazit si potěšení z jejich výsostně povedené tvorby a album „Better Than Raw“ si raději příliš (k tělu) nepouštět.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Milda
Hodnocení: -/10

Touto deskou HELLOWEEN potvrdili definitivní návrat do nejvyšší evropské speedmetalové soutěže.

Po úspěšném dobytí ztracených pozic na evropské heavymetalové scéně deskou „Master Of The Rings“ potřebovali němečtí HELLOWEEN jakési potvrzení toho, že jejich návrat na výsluní není žádná krátkodobá záležitost, ale že to myslí opravdu vážně. Dalším záchytným bodem nad propastí neúspěchu se stalo album „The Time Of The Oath“, které ani o píď neuhnulo z nastoleného kursu a nedůvěřivé fanoušky zcela uklidnilo v tom, že žádné další odklony od metalu nehrozí.

Větší prostor pro skládání dostal Andi Deris, ale lze jen těžko určit, jestli to je nebo není pro „metalové“ dobro věci - paradoxně (coby rockový matador) je autorem nejrychlejších věcí na desce, tzn. „Before The War" a úvodní písně, ale zároveň obsadil i protipól v podobě „cajdáku“ „Forever And One“. Z tohoto tria u mě stoprocentně obstojí pouze první zmíněná skladba, oproti tomu pomalá píseň dost trpí Derisovým ukňouraným projevem. Podobný problém má i ploužák „If I Knew" od Michaela Weikatha - refrény jsou povedené a i zpěv v nich je zcela OK, ale jakmile Andi zpívá ve sloce (a je jedno, která z těch dvou věcí to je), tak se teplota přehrávače rapidně zvyšuje, čísla na displeji se zbarvují na růžovo a vy dumáte nad tím, že název předchozí Andiho štace se k jeho projevu přeci jen hodil trošku víc. U většiny dalších skladeb je Derisův projev naštěstí silovější a ačkoliv se prakticky nikdy nevymaní z rockového zabarvení (až na pár absolutních výšek, do kterých ale samozřejmě nešplhá tak často jako jeho předchůdce), razanci alba to na ničem neubírá.

Roli „třetího do party“, co se autorského vkladu týká, převzal tentokrát od Rolanda Grapowa Uli Kusch, který na „Master Of The Rings“ skladatelsky vůbec neparticipoval. Všechny songy sice napsal společně s Andim Derisem, ale coby člen rytmické sekce kapely nenechal Marcuse ve štychu a dal jeho nástroji hezky vyniknout - ve „Wake Up The Mountain“ hraje baskytara hlavní roli hned v úvodu a v „Anything My Mama Don´t Like“ nádherně „zvoní“ (zvuk tolik typický pro Duffa McKagana) během slok. Celkově vzato jsou Uliho písně pro mě osobně nejzajímavější - chytlavé, pestré a hlavně mají vysoký stupeň vítaného „groove“ faktoru. Již zmíněný Roland dostal prostor pouze pro jednu skladbu, snad ho ale mohlo těšit, že se jednalo o titulní věc, tentokráte netradičně umístěnou až na úplný závěr. S přehledem se jedná o nejryzejší metalovou záležitost, kterou na albu najdete - téměř klasický riff, temný text a atmosféra s apokalyptickým závěrem. S délkou sedmi minut by to na většině jiných alb byla jasně nejepičtější píseň, ale tady tomu tak není, protože principál Weikath ho díky „Mission Motherland“ překonal ještě o dvě minuty. Tento kousek vnímám jako poslední cihlu do časoprostorového mostu, který kapela postavila mezi její (tehdy) aktuální tvorbou a úspěšným obdobím „Keeperů“. Dost výrazně mi připomíná jeho dva sourozence ze závěrů obou kultovních alb - dlouhá, ale nenudící stopáž, propracovaná a dramatická struktura a ani celkovou kvalitou nikterak nezaostává. Weikath se na „Time Of The Oath" vůbec docela vytáhl. Kromě obligátní (normálně bych použil slovo „vánoční“, ale už mi to připadá až moc často opakované) šablonovité „Power“ a příjemně kvapíkové „Kings Will Be Kings“ je mým tajným tipem „Steel Tormentor“, který se sice na první poslech moc nezdá, ale o to déle pak zůstane pod kůží.

Proti předchozímu albu mi připadá, že mírně utrpěla produkce. Pořád je to sice lepší, než období před „Chameleonem“, ale člověk by čekal spíš zlepšení než naopak. Celkově nemá zvuk vůbec „koule“ a v některých pasážích není Deris vůbec slyšet a je dost utopený. Ale to je asi tak jediná kaňka na jinak solidním a vyváženém albu. Pokud bych měl navázat na úvod recenze, tak HELLOWEEN díky „The Time Of The Oath“ svou opětovně dobytou pozici rozhodně nepustili.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 8,5/10

Pozitivní náboj alba "Master Of The Rings" je pryč, utopen v existenciální tíži Nostradamových proroctví, na nichž byl postaven koncept aktuální placky. Takové schéma je skladatelsky i posluchačsky výživné, ale veškerý tajemný podtext není samozřejmě ničím jiným než zástěrkou, pod kterou se ukrývá typický „dýňový“ obsah plný šťavnaté melodické dužniny. Hrátky se strachem, které staví na nebezpečně vycházejícím věštění budoucnosti ovšem dostaly jiný, tentokrát krutě přítomný rozměr, když v průběhu nahrávání desky tragicky zahynul původní bicmen kapely Ingo Schwichtenberg. Tato zpráva zasáhla všechny členy HELLOWEEN, ať ty současné nebo bývalé. Každý z nich pak na Inga vzpomenul ve svých projektech, Kai Hansen (potažmo GAMMA RAY) v písni „Afterflife“ z alba „Land Of The Free“, Michal Kiske v překrásné baladě „Always“ z jeho sólovky „Instant Clarity“, no a HELLOWEEN mu věnovali celou desku „The Time Of The Oath“.

Ta začíná podivným hvízdáním, které jakoby vycházelo z úst opilce, který právě opustil knajpu...a vzápětí tvrdě padnul na hubu, to když se na nás nekompromisně vyvalí riffy úvodního šlehu „We Burn“. Autoři HELLOWEEN vědí, jak umlčet možné pochyby svých fanoušků, kteří si po „Chameleonských“ eskapádách nebyli jistí ničím a měli i nadále jakési podvědomé obavy o metalové oddanosti této kapely. Jenže tohle váhání rozpráší song „We Burn“ doslova ve vteřině, když svoji přímočarou, heavy speedovou nekompromisností jasně potvrdí směr, kterým se pánové hodlají ubírat. A kdopak že nám složil tento důrazný opus? Nebyl to nikdo jiný, než Andi Deris! Tedy ten, který do skupiny přišel z hard rockově jemných PINK CREAM 69 a taky ten, který se na předešlé desce prezentoval půvabně neškodným songem „Why?“. Takže obrovské překvapení hned zkraje alba a hlavně hluboká poklona, neboť drsně šitý kabátek sluší mistru Derisovi stejně jako ten, který je utkaný z přítulného hedvábí.

Andi má prsty i v další skladbě „Steel Tormentor“. Složil ji společně s Michaelem Weikathem a brzdit se rozhodně nebude. Naopak, zvuk motorů startuje k dalšímu drtivému okruhu, který svojí hudební strukturou kopíruje stopu předešlého tracku. Weikathovo řízení se projeví především v sólových otáčkách a jeho neskutečném citu pro hravé melodie, které s okolní heavy metalovou mašinérií dotváří perfektně rezonující celek.

Ve „Wake Up The Mountain“ nalezneme první tvůrčí otisk Uliho Kusche (opět s Andi Derisem). Tentokrát už tempo zpomalí a malinko se bohužel utlumí i strhující nálada, která nyní nedosahuje nakažlivosti úvodních dvou nářezů. Skladba to rozhodně není špatná, ale v kontextu alba patří k těm méně vydařeným. Plusové body ovšem zaslouží sólová partie, kde Grosskopfova basová linka (jakoby vypadlá z desky „Pink Bubbles Go Ape“) rozjede speed metalovou vichřici, která vše okamžitě zvedne o několik levelů zábavnosti.

Následuje obrovský hit „Power“ z Weikathovy autorské učebnice. Táhlý, kytarově sólový motiv s jasně vymezou melodií uvolní ve slokách místo pro Derisovu skvostnou, jímavě klenutou zpěvnou linku, aby vše přes napětí stupňující bridge vyvrcholilo v koncertně „posichrovaném“ refrénu. Pro někoho možná příliš prvoplánová hitovka (ale zkuste si to složit sami :-)), pro mě jeden z (mnoha) vrcholů.

Tím dalším je hned následná „Forever And One (Neverland)“, která po „We Burn“ představí druhou, tentokrát tu „přívětivější“ tvář Andiho Derise. Přesto se nejedná o žádný „slaďák“, rockově uvolněné postupy totiž ukrývají naléhavý refrén, který svoji silou posluchače spíše znepokojí, než aby je uklidnil před dalším Derisovým masakrem. „Before The War“ začíná válečnými motivy, které utne riffový hurikán, v němž kytary bzučí jako střely v první bojové linii. Nájezd na refrén (a především sólo) atmosféru ale přece jen uvolní, už proto, že HELLOWEEN prostě neumějí (a nechtějí) být přespříliš dramatičtí.

Pro „A Million To One“ platí přesně to samé, co pro „Wake Up The Mountain“, snad proto, že ji opět složilo duo Kusch/Deris. Ale pozor, jakmile se do čela této dvojice postaví Andi, všechno je náhle jinak. Stane se to v další „Anything My Mama Don't Like“, která působí jako z jiné planety. Každý z nás by asi dokázal ve vteřině napsat milión věcí, které „nemá ráda moje máma“. Způsob, jakým to učinili pánové Deris a Kusch je ale nesmírně vynalézavý, povedený a hlavně zábavný. Tato až estrádně rozjuchaná rockovka si nás podmaní s odzbrojující samozřejmostí a my úplně zapomeneme, že se nacházíme uvnitř temně prorockého konceptu a že jsme sotva před chvílí unikli z válečné vřavy.

V tomto příjemném stavu nás ponechá i další „Weikathovka“, která zároveň představuje můj nejvyšší vrcholek. Spídovka „Kings Will Be Kings“ je parádní a geniální, ale to, co předvádí v hymnicky vypjatém refrénu a „slavíkově“ vytrylkovaném sólu je nad veškerou slovní zásobu (a také chápání). Nezbývá, než před Weikathovým umem sklonit hřbet až k zemi a s mlčenlivým úžasem si vychutnávat tento skvost zas a znova.

A v hlubokém úklonu bude nejlepší setrvat i dalších devět minut. „Mission Motherland“ nás v opětování této kapely (pod touto skladbou jsou podepsaní všichni členové) ještě utvrdí. Epické dějství je lemováno thrashově trhanými riffy, řadou tempových zvratů a kliček, nad tím vším ale vévodí moment, který nastane v úvodu sedmé minuty, kdy veškerá dramatická pompa utichne a náladu rozněžní překrásné melodické téma, které jakoby vypadlo z charitativní akce „Save the Earth“, ovšem bez falešného nánosu sentimentu. Nádhera!

Série neskutečně chytlavých songů bude pokračovat i v baladické „If I Knew“, něco se ale změní s příchodem titulní skladby. Pod tou nalezneme i dosud neuvedené jméno Rolanda Grapowa, který ji napsal společně s Derisem (jenž se tak stal nejaktivnějším skladatelem, když je podepsán pod plnými osmi kusy). Píseň „The Time Of The Oath“ s „kyvadlovou“ rytmikou je zcela poplatná konceptu, svojí neutěšeně syrovou atmosférou nasytí celou stopáž a protrhne ji pouze melodickým sólem, které se ale rychle vrátí k dramatickému tónu. Rozhodně nejtísnivější moment celého alba a protože je to zároveň jeho závěr, vše končí poněkud depresivně, zcela mimo tradiční hranice této kapely. K této "depce" velmi přispívá i zvuková produkce, která zahalila celou desku do intoxikačního, temně smogového oparu, který ve své záměrné špinavosti není vždy zcela čitelný. Vzhledem k tématu alba to ale lépe ozvučit (asi) opravdu nešlo.

Závěrečná beznaděj ale není definitivní, neboť podle samotného Nostradama (ale např. i podle Mayů nebo Toltéků) za čas nastane Milénium míru. Pokud ovšem budou lidé dělat správná rozhodnutí. To se zatím evidentně příliš nedaří, já mám ale na jedno správné rozhodnutí návod. Je jím poslech tohoto alba, se kterým prostě nešlápnete vedle, ať si ho pustíte kdykoli a kdekoli.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Stray
Hodnocení: 9/10

Velký návrat k Hard´N´Heavy. Znovuzrození melodií za pomoci vzdušné a velmi pestré sbírky, která byla kombinaci metalového pojetí starých HELLOWEEN s hardrockovým výrazem PINK CREAM 69.

Události, které předcházely velkým změnám v řadách HELLOWEEN, jsou všem velmi dobře známé, takže jen v krátkosti. Totálním komerčním fiaskem alba „Chameleon“ ani ne tak zaskočená, jako po stránce mezilidských vztahů rozložená kapela potřebuje radikální změnu. Michael Weikath neváhá a označuje zpěváka Michaela Kiskeho, který postupem doby získával uvnitř kapely stále větší prostor ke skladatelské seberealizaci, kterou navíc pojal jako možnost vyplout ze striktně metalového hájemství, za hlavní příčinu neúspěchu a na sklonku roku 1993 jej z HELLOWEEN vykazuje. Souběžně s ním dostává padáka také Ingo Swichtenberg u něhož byly zjištěny vážné duševní poruchy. Dvojice Weikath/Grosskopf si je vědoma potřeby návratu k osvědčenému melodickému stylu vycházejícímu z pevných Hard ´N´ Heavy základů, tedy zhruba k tomu, co staré dobré HELLOWEEN nejvíce charakterizovalo. Roland Grapow zůstává, do kapely však přicházejí dva velmi dobře zapadnuvší členové, jinak již tehdy dobře známí ze svých předchozích působišť – Andi Deris a Uli Küsch.

Andi Deris si získal uznání v řadách hardrockových PINK CREAM 69 a v první polovině devadesátých let patřil k nejtalentovanějším zjevům na poli německé Hard ´N´ Heavy scény. Ostatně tuto skutečnost dokládají první tři znamenitá alba PINK CREAM 69 (hlavně dvojka „One Size Fits All“ je jízda jak se patří) jím nazpívaná. Uli Küsch(ex- GAMMA RAY) byl taktéž jedním z nejlepších evropských bubeníků své doby, navíc velmi přesvědčivý skladatel, což zrovna u bicmanů nebylo typické. Každopádně oba nováčci do sestavy okamžitě zapadli a s nimi nahraný materiál se rovnal doslova explozi. Oba do  HELLOWEEN přinesli hodně svého, a tak bylo poznat, že nejde o bezhlavý návrat k rychlým metalovým válům, jako spíš o znovuzrození melodií za pomoci směru, který byl jakousi kombinací hardrocku PINK CREAM 69 a zvonivého metalu HELLOWEEN z období „Strážce“. Výsledek stál opravdu za to a „Master Of The Rings“ mám za jediné album derisovské éry, které mám ve stejné oblibě jako řadovky z osmdesátých let a samozřejmě výše než oba albové předchůdce, směřující kamsi jinam. Zkrátka dokonalý návrat, po jehož poslechu jsem vyloženě jásal.

První polovina je z mého pohledu dokonalá, protože zde není jediná skladba, u které bych se nudil. Po bombastickém intru nám dají HELLOWEEN jasně na srozuměnou, že zde nepůjde o žádné zaslepené retro, a tak moderním sekaným riffem poháněná „Soul Survivor“ do nás pumpuje tuny pozitivní energie. Vynikající refrén jak z dílny PINK CREAM 69 vše podtrhuje. Weikathova „Where The Rain Grows“ je naopak jasným povelem k návratu na osvědčené území rychlého heavymetalu. Ovšem projev je znovu přizpůsoben době vzniku a novým podmínkách v kapele – trilkující kytarové breaky se zde prolínají udržovány v patřičném tempu a zpěvová linka je nažhavená na další majestátní refrén, a ten samozřejmě nezklame. Skladba „Why?“ byla napsána ještě pro PINK CREAM 69 a je to poznat, protože je opravdu chytlavá. Zkrátka typická derisovská popina, jaké Andi postupem let u HELLOWEEN k velké škodě přestal psát. Dle mého názoru byl v této vzdušnější poloze, nezatížené nějakou přilišnou hektičností, vždycky  nejpřesvědčivější. Rozmáchlá „Mr.Ego (Take Me Down)“ od Rolanda Grapowa měla od počátku všechny předpoklady stát se stěžejní skladbou celého kompletu – pomalu se šinoucí song vedený ostrým riffem, nevyhýbající se mnoha kytarovým aranžím, narostl v refrénu do netušené krásy. Text je samozřejmě věnován bývalému frontmanovi HELLOWEEN - Michi Kiskemu. „Perfect Gentleman“ byl od první chvíle jasným adeptem na singlový hit a song, ke kterému se kapela dodnes velmi ráda hlásí. Nepříliš komplikovaná, avšak značně nápaditá a chytlavá záležitost, jde naproti odkazu věcí jako „I Want Out“, tedy těch, které definovaly HELLOWEEN jako hudbu dobyvatelů rockových žebříčků.

Zdejší odpověď na „Dr.Stein“ a „Rise And Fall“ má jméno „The Game Is On“ a o jejím autorovi se tímto nemusíme vůbec bavit, je jasný. Každopádně jde znovu o velmi povedený veselý kolovrátek. Kapela nepolevuje ani v dalších položkách, jako Weikiho „Secret Alibi“, ovlivněné stylem Derisovy mateřské kapely, tak v téměř rock ´n´ rollové „Take Me Home“ od Grapowa. Svou schopnost napsat další nádhernou baladu (pokračovatel „Ballerina“ a „Where The Eagle Learns To Fly“ od PINK CREAM 69) nám Andi předvede v „In The Middle On A Heartbeat“, která je postavená na výrazné akustice a jeho charakteristickém zpěvu v baladickém pojetí . Závěr je naopak dravější – „Still We Go“ je znovu plná chuti po rychlosti a metalových výbojích. „Master Of The Rings“ je tak různorodým albem, které kombinuje hardrockovou vzdušnost, melodie a moderní sound, s typicky metalovými základy, které minule téměř chyběly - začala se tak nová kapitola HELLOWEEN.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 8,5/10

Situace uvnitř HELLOWEEN byla v roce 1993 bez jakékoliv dramatizace kritická, balancující nad propastí zániku. Prodejnost alba „Chameleon“ (nejnižší v historii kapely) znamenala „kopačky“ od vydávající firmy EMI a po „propuštění“ neudržitelně manýristického Michaela Kiskeho, stejně jako depresemi trpícího bicmana Ingo Schwichtenberga vyvstala otázka, zda má vůbec cenu pokračovat. Naštěstí náraz na existenční dno zbylé členy nepohřbil, ale naopak je odrazil k nové, neméně zajímavé etapě života. Je obdivuhodné, jak rychle se dokázali „Weikathovci“ z bídné situace otřepat, ačkoliv jak dnes víme, vůbec to nemělo znamenat, že by od té chvíle měli na růžích ustláno. Kdepak, lidský faktor zůstal nadále nejslabším článkem „dýňového“ řetězu a v tomto ohledu měla přijít ještě nejedna krizovka. Každopádně tehdy byl jeden z nejdůležitějších „rekonvalescenčních“ bodů vykonán více než úspěšně. Jako nový zpěvák byl totiž vybrán Andi Deris z PINK CREAM 69, který svoji roli zvládl na výtečnou.

A že to nebyla lehká úloha, to je nad slunce jasnější. Akce „náhrada za luxusní Kiskeho hrdlo“ však byla naštěstí uchopena za správný konec, když se nehledal někdo výrazově podobný, ale naopak někdo, kdo by svým zásadně odlišným hlasovým zabarvením zvýraznil pomyslnou čáru za uzavřenou minulostí. Andi Deris tenhle punkt splnil dokonale a navíc přidal nezbytnou osobitost, charizma a nemalý skladatelský um. Za bicí sadu pak usedl Uli Kusch z GAMMA RAY (znáte to o těch cestách osudu?) a vydávající společností se stala firma "Castle Communications".

Tvorba nového alba nicméně ještě pořád nesla dozvuky jisté roztěkanosti a zejména Andi Deris byl do všeho vržen doslova po hlavě. Nahrávání i produkce frčely kosmickým tempem, jakoby se kapela chtěla co nejrychleji odstřihnout od své minulosti. O to více překvapuje, jak kvalitní a kompozičně ucelený materiál deska „Master Of The Rings“ nabízí. Moderní epocha HELLOWEEN díky němu započala opravdu sebejistým a navýsost důstojným způsobem. Album se přitom nevydává „jednodušší“ cestou v podobě vyvolávání „kíperských“ duchů minulosti, z té doby přijímá pouze neodmyslitelnou melodickou esenci, které vdechuje nový rozměr za použití nekomplikovaných, o to však více fungujících heavy/rockových postupů. Je to trochu paradox, neboť „Master Of The Rings“ je ve skutečnosti mnohem méně metalovější než byla např. deska „Pink Bubbles Go Ape“, díky diametrálně důraznějšímu ozvučení ale výsledek působí dojmem spíše opačným.

Úvod je však zcela jiný, hodně překvapí a dokáže Weikathův smysl pro napětí, stejně jako pro humor, protože intro postavené pouze na klasickém hudebním postupu nečekal snad nikdo. Navíc vše začíná záměrně tlumeným zvukem, takže se nejednou stalo (jsem živým příkladem), že nepřipravený posluchač při prvním spuštění desky posunul volume více do prava, aby ho po chvíli běžel rychle stáhnout, když se skladba „Irritation“ ve své půli převalí do mnohem hlasitějšího módu. Toto škádlení je ale promyšlené a má svůj smysl, když ještě více napruží nemalé očekávání následného děje.

Ten si dovolím pojmout nechronologicky a rozdělím ho do několika kategorií. První z nich bude ta (relativně!) nejméně povedená, pocházející výhradně z pera Rolanda Grapowa. Nemůžu si pomoct, ale mně jeho skladby „Mr. Ego“ a „Take Me Home“ pod kůži nikdy nevlezly. Mnohem lépe na mě působí jeho další kousek (přestože stále spadá do pomyslně nejslabší kategorie) „Still We Go“, který ujišťuje fanoušky, že současná tvář HELLOWEEN už ví, jakým směrem se vydat, že se není třeba obávat dalšího hudebního tápání. Textový patos naštěstí rozvíří (ojedinělé) spídové sólo, které nese nejlepší znaky „dýňového“ rukopisu a je na něm znát, jak moc Grapow – žák uctívá svého učitele - Weikatha.

Andi Deris patří do dalšího „oddělení“, tentokrát mini, neboť obsahuje pouze jeho autorskou položku „Why?“. A ta představuje Andiho ve velmi sympatickém světle, rockový základ této skladby doplňuje půvabný přechod na ještě půvabnější, zaníceně kroucený refrén, který strhává při každém, byť sebečastějším poslechu.

Další skupinka písní pochází ze skladatelské dílny Weikath/Deris. Tady už se pohybujeme na velmi jakostní půdě, která je tak hladká, že svým tvůrcům znemožnila jakékoli klopýtnutí. Ať už je to přímočará „Soul Survivor“ s valivě přelévanými kytarami, rychlovka „Where The Rain Grows“, která je parádní celá, ale její bridge a sólo jsou prostě bomba, uvolněná hitovka „Perfect Gentleman“ s příjemně pískavým motivem a nebo baladická „In The Middle Of A Heartbeat“, všechno to jsou klenoty s nespočtem žánrových karátů. Bravo, pánové!

No a zbývají dvě skladby, které pro mě osobně představují hitový vrchol celé tvorby HELLOWEEN. „The Game Is On“ i „Secret Alibi“ servírují neskutečně vydatnou porci melodických nápadů, zákoutí a kliček, které ve výsledku působí doslova blahodárným účinkem. Obě písně složil Michael Weikath a právě teď je nejvhodnější moment napsat, že z celkového pohledu je to právě on, kdo nejvýrazněji ovlivnil historický úspěch této kapely a její copyright náleží největším dílem právě jemu.

A když už jsem se namočil do této sentimentální vlny, musím vzdát ještě jeden hold, a to tomu druhému, který s Michaelem táhne celou káru od samého počátku. Ačkoliv se Markus Grosskopf příliš neúčastní skladatelského procesu, nepřímo tak činí prakticky pořád, když svojí hrou na baskytaru dodává hudbě HELLOWEEN naprosto nezbytný prvek. Jeho nástroj zdaleka nedělá pouze rytmicky „černou“ práci, jak tomu bývá u jiných kapel, ale posouvá HELLOWEEN do mnohem rozmanitějších poloh a nejednou probublá třeba až do jazzovo/bluesových zákoutí. Svoji aktivní vynalézavostí ale pokaždé nakyne dýňový kvásek do mohutných rozměrů, které vynášejí Markuse Grosskopfa mezi nejlepší heavy/rockové "basáky" všech dob.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Manatar
Hodnocení: -/10

Nejlepší album HELLOWEEN.

Období raných devadesátých let je v biografiích kapely HELLOWEEN bráno jako problematické, kdy vrcholily osobní neshody mezi muzikanty. Je známo, že si tehdejší sestava příliš do oka nepadla, nicméně i v dosti napjaté atmosféře dokázala nahrát kvalitní materiál. „Chameleon“ svou uvolněnou atmosférou navazoval na „růžové bublinky“ a zcela se vymanil z otěží rychlé metalové hudby. Po komerční stránce však deska zcela propadla. Přitom s odstupem času je patrno, že příčina neúspěchu nebyla ve slabosti materiálu, ale v nezájmu ze strany posluchačů.

Ještě si matně vybavuji dobové recenze ve stylu: „HELLOWEEN se už definitivně zbláznili a hrají pop“. Kritiku nové album nenadchlo a prodejní čísla ukázala jednoznačně, že tohle lid nechce. Hlavní problém byl, že se jednalo o album těch HELLOWEEN, co nahráli metalový skvost „Keeper Of The Seven Keys“. „Chameleon“ svým experimentálně progresivním pojetím metalu nezaujal a kapele byla vypovězena smlouva od vydavatele EMI (pro nízký prodej). Nicméně už za rok, po personální přestavbě, vydali HELLOWEEN album, které navázalo na power metalový základ a vrátilo kapelu na výsluní.

Desky „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“ tak zůstaly jako jakási slepá odbočka, na kterou již kapela nikdy nenavázala. A přitom, když si tak zpětně poslechnu nahrávky s dýní na obalu, považuji právě „Chameleon“ za jejich nejlepší (pominu-li to, že na obalu dýně není...). Ano, nezní jako následovník rozjařených „Keeperů“, ale možná právě v tom to vězí. Místo sázky na chytlavé melodie a řízný speed metal se kapela vydala jiným směrem. Pustila se do kombinace různých přístupů, nebála se promíchat složitější kompozice s popovými písničkami a vydat pestrobarevný materiál.

Název „Chameleon“ vystihuje hudební obsah přesně. Je proměnlivý, střídají se rytmy, hudební styly i pocity, které jednotlivé skladby vyvolávají. O autorství se rovnoměrně podělili pánové Weikath, Kiske a Grapow, přičemž každý z nich si na své konto může připsat nějaký ten zlatý hřeb. Při komponování se hudebníci ve velké míře oprostili od svých předchozích postupů, významné slovo dostaly akustické kytary, zní piano, dechy a spousta dalších drobností, včetně dětského sboru. Navíc album disponuje velice povedeným zvukem. „Chameleon“ se sice rozjíždí opatrně skladbou „First Time“, která evokuje předchozí album, ale už od „When The Sinner“ se fantazie autorů pracuje na plné obrátky. Grapow, který si už na minulém albu získal dostatek prostoru, se pouští spolu s Weikathem do dlouhých a komplikovaných kytarových sól. Přitom je patrná inspirace hudebníky art rockového proudu. Rovněž za zmínku stojí vrstvené vokály. Tradiční legrácka se nachází v „Crazy Cat“, ale většina alba je vážnějšího charakteru. Baladické „Windmill“ a „Longing“ hrají vysloveně na melancholickou notu.

Za vrchol alba považuji hymnus „Giants“, kde sekané riffy tvoří nosný pilíř na pozadí kouzelné melodie. K tomu připočtěme Kiskeho pomalu životní výkon a podařenou studiovou úpravu. Skladba „Revolution Now“ je jako od jiné kapely, dominuje jí zkreslený vokál a sabbatovsky hutný rytmus. Jde o zajímavý kontrast oproti zbytku alba, které je přeci jenom uvolněnějšího charakteru. V některých písních se kapela dostává až do psychedelických vod, například v „Music“ se snaží natlačit do výsostného teritoria PINK FLOYD. A aby té barevnosti nebylo málo, taková „Step Out Of Hell“ v sobě nezapře elektronický pop z osmdesátých let. Devítiminutová skladba „I Believe“ ukazuje na progresivní ambice a instrumentální zralost tehdejší sestavy.

Bohužel pestrobarevná hudba zůstala nepochopena a spolu s komerčním neúspěchem vygradovaly i personální neshody, které vedly k propuštění Michaela Kiskeho a Inga Schwichtenberga. To však nic nemění na výjimečnosti této nahrávky, kterou řadím mezi to nejlepší z dílny HELLOWEEN.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 8/10

Hodnotit diskografii HELLOWEEN není díky variabilitě jednotlivých desek určitě žádná nuda. V případě této kapely je to ale tak trochu "něco za něco". Rozmanitost jednotlivých alb byla totiž často příčinou rozervaného lidského klimatu uvnitř skupiny, což není nic příjemného, z dnešního pohledu to ale paradoxně dělá celou historii mnohem zajímavější (už proto, že žádné album "dýní" nebylo vyloženě špatné). Není totiž nic nudnějšího, než když je hudební tvorba konzistentní a neměnná, jakoby zamrzlá v postpubertální etapě života. Ne, tohle u HELLOWEEN rozhodně neplatí, ať už jsou důkazy tohoto faktu sebevíc bolavější. A že období kolem alba „Chameleon“ bylo tím nejútrpnějším, o tom dnes nepochybuje vůbec nikdo.

Takže si to ve zkratce shrňme: obrovské rozčarování v řadách fanoušků, kteří nepřijali předešlou desku „Pink Bubbles Go Ape“, s tím související problémy s vydávající firmou, čím dál znatelnější psychická nestálost bicmena Ingo Schwichtenberga, hvězdné manýry Michaela Kiskeho, proti nim stojící duo Weikath/Grapow... Zkrátka katastrofická situace par excellance. Průkazný materiál z tohoto období přinášejí koncertní videa na YouTube z roku 1993, kdy jednotliví členové působí...no, řekněme velmi nepřirozeně. V takovém alarmujícím stavu muselo být pekelné vytvářet nové album, o „ponorce“ v nahrávacím studiu ani nemluvě. Dalo by se tedy očekávat, že vzniklá deska bude příšerná jako atmosféra, ve které vznikala. Ale kdeže! O nějakém propadáku nemůže být ani řeč, a to přesto, že tak řada lidí tuto placku vnímá. Jedná se ale zpravidla o ty, kteří rovněž nepřijali hudební změnu předešlé desky a čekali automatickou, snad až „omluvnou“ nápravu na desce aktuální. Tyto jedince musel „Chameleon“ svoji nadžánrovou "drzostí" totálně dodělat.

Název alba je totiž ten nejvýstižnější, který mohla kapela vybrat a dokázat tím vlastně, že si je velmi dobře vědoma svého hudebního „přebarvení“, které touto deskou nabralo opravdu „infarktových“ rozměrů. AOR, pomp, hard, prog, pop rock, plno akustiky, ale také syté prvky blues a estrádního jazzu, to vše je na albu „Chameleon“ k mání. Pohledem konzervativního fanouška odkojeného „kíperskou“ klasikou celkem pochopitelný kolaps, z nestranného pohledu ovšem další podařená deska, na které se kritická situace v kapele podepsala pouze rozháranou nekoncepčností hudebního obsahu, nikoli jeho malou jakostí. Zmíněná přístupnost veškerým možným stylům (ačkoliv je jakoby „na truc“ ošizen power metal a zcela opomenut zůstal speed) dělá z „Chameleona“ opravdu barvitý a vícesférový zážitek.

Je dost dobře nemožné zaujmout k tomuto počinu apatický postoj, což je svým způsobem pozitivní zpráva. Názory na toto dílo bývají zcela vyhraněné, málokdy zůstávají uprostřed emotivního pole. Typický fanoušek skupiny ale, dle mého mínění, nemůže tohle album nesnášet. Je na něm totiž přítomna ohromná dávka osvěžujících melodií, které autoři HELLOWEEN svým umem opět povýšili o několik dalších rozměrů a čert vem fakt, že jim k tomu jako základ posloužily úplně jiné styly než ty, které je před několika lety vynesly na vrchol.

Skladby na desce „Chameleon“ jsou strukturované jako ranní pavučina a popisovat jednu každou z nich by bylo nebetyčné plýtvání vašeho drahocenného času. Nejpřímočařejší věc vystřihnul Michael Weikath svým parádním otvírákem „First Time“. Je to ale trochu „klamání tělem“, protože zbytek desky bude o dost jiný. Za pomyslný vrchol si dovolím označit popový „ploužák“ s překrásnými řeckými motivy v sólu „Windmill“ (Weikath) a stejně tak závěrečnou „Longing“ od Michaela Kiskeho, která se zároveň stala jeho labutí písní u této kapely.

Neříkám, že každá položka na albu je vydařená. Některé z nich jsou naopak příliš rozplizlé a chvílema dokonce nudí („Revolution Now“, „I Believe“, "Step Out Of Hell"), jenže i tak se v každé z nich nachází minimálně jeden motiv, který zaujme a celkový dojem se o dost vzkřísí. V některých momentech je pak deska „Chameleon“ doslova úchvatná a je obrovská škoda, že se od ní kapela (tak trochu zbaběle) distancovala prakticky okamžitě po jejím vydání.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Milda
Hodnocení: -/10

Bráno komerčním a fanouškovským hlediskem, jedná se o jasný krok vedle. Z uměleckého hlediska nemám jako recenzent téměř co vytknout.

Pověstné „posunutí jinam“ nemusí pro hudební skupiny dopadnout vždy dobře. Pokud jsou jejich fanoušci určitým způsobem omezení a nechápou, nebo dokonce ignorují umělecký vývoj a směřování hudebníků, může to být pro kapelu fatální problém. Něčím podobným si v roce 1991 prošli také němečtí HELLOWEEN, kterým se s albem „Pink Bubbles Go Ape“ nepodařilo navázat na komerčně veleúspěšné dva díly „Keeperů“ a uvolněnější pop/rock/metalovou novinkou zklamali početné zástupy fanoušků dychtících po další speedmetalové extázi. Samozřejmě se též nabízí hypotéza, že ona vlna negativních ohlasů byla nejen kvůli materiálu samotnému, ale i z důvodu odchodu dosavadního leadera skupiny – Kaie Hansena.

Deska jako taková není totiž vůbec špatná a rozhodně se nejedná o nějakou „zradu“ předchozí tvorby, nebo metalu obecně, jak to bývá zaslepenými fanoušky někdy předkládáno. Metal je zde stále zdaleka tou nejdůležitější složkou. Jediným rozdílem proti minulým deskám je to, že na sebe nabaluje ve větší míře i jiné styly, které v určitých pasážích sice přeberou „otěže“ do svých rukou, ale nikdy vyloženě nedominují. Osobně se domnívám, že díky tomuto vývoji měl Michael Kiske daleko větší možnosti předvést svůj talent. Ačkoliv je jeho výkon na obou předchozích speedmetalových ikonách brán ve fanouškovské obci prakticky jako „starý zákon speedmetalového zpěvu“, a právě díky němu vznikl bezpočet následnických kapel se zpěvákem „fistulákem“ za mikrofonem, mě nejvíc přesvědčil právě na „PBGA“ a následném „Chameleonovi“. Jeho uvolněnější a naléhavější projev se mi líbí daleko víc, než ten „siláckometalový“.

Po titulním intro-cajdáčku to moc nevypadá, že by se mělo měknout – „Kids Of The Century“ a „Back On The Streets“ mají solidní powermetalové základy, nicméně Kiske je vkusně odlehčuje rockovými pěveckými linkami. „Number One“ už odhaluje vše v plné parádě – popová sloka a hitový refrén překonávající v chytlavosti snad i největší pecky od AEROSMITH.

Kiskeho speedrockové vyznání „Goin´ Home“ je příjemnou esencí pozitivní energie a paradoxně největší návrat ke speedmetalovým kořenům, „Someone´s Crying“ pochází z pera nového člena kapely, Rolanda Grapowa. Ten krom nemalého skladatelského vkladu (dále ještě „Back On The Streets“, „Mankind“ a „The Chance“) obohatil kapelu o sofistikovaná kytarová sóla, která i přes pravidelnou spoluúčast „Weikathovského pidlikání“ (nejvíc si ho posluchač užije v „Heavy Metal Hamsters“) zvedají úroveň skladeb do vyšších pater. Ojedinělý autorský příspěvek dodal i Markus Grosskopf v podobě „I´m Doin´ Fine, Crazy Man“. Musím se přiznat, že u této písně mě vyloženě irituje její refrén – je hezké, že v něm Markus prosadil vlastní nástroj coby ústřední, ale skladbu tím, společně s nepovedenou vokální linkou, dost pokazil.

Závěr celého alba nám uvozuje „Maidenovská“ „The Chance“, po které přichází grandiózní vyvrcholení v podobě Kiskeho „Your Turn“,  kde Michi jasně dokazuje, že nejen Weikath, nebo Hansen umí psát atmosférická finále desek HELLOWEEN. Jeho skladba sice dosahuje sotva poloviny stopáže „Halloween“, resp. „Keeper Of The Seven Keys“ a místo elektrických kytar si vystačí hlavně s klavírem a akustickou kytarou, výsledný efekt ovšem je, co se atmosféry týče, prakticky stejný. Našince vychovaného u táborových ohňů jistě trkne akordová shoda úvodu „Your Turn“ s provařenou „Zvedněte kotvy“ od RANGERS. Kdyby místo „Now there is this day…“ začal Kiske zpívat „Už vyplouvá loď John B...“, nikdo by nemohl být moc překvapen.

Jak jsem uvedl již na začátku – albem „Pink Bubbles Go Ape“ si HELLOWEEN v kariéře zrovna dvakrát nepomohli. Tato (určitým způsobem) progresivní deska má tak pošramocenou pověst, že si jí posluchači, kteří s tvorbou HELLOWEEN nejsou seznámeni úplně dopodrobna a hodlají tento rest napravit, kolikrát ani neposlechnou, neboť jsou od toho zrazováni svými známými „kovanými metaláky“. To je samozřejmě velká škoda, protože pro oblíbení „Pink Bubbles Go Ape“ stačí několik málo věcí – trpělivost, nadhled a stylová otevřenost. Pak by s tímto albem neměl mít fanoušek rockové hudby sebemenší problém.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 7,5/10

Odkryji své karty hned v úvodu, k tomuto albu mám velmi osobní vztah. Je to dáno tím, že se mně dostalo do slechů zhruba v době, kdy jsem činil své první metalové krůčky a každou nahrávku, kterých jsem měl tenkrát logicky pomálu, sjížděl přepečlivě a s doslova dětským okouzlením (bylo mně 11 let). Kazeta „Pink Bubbles Go Ape“ byla jednou z těchto „obětí“, nesčetným poslechem jsem odhalil veškeré její mnohdy hodně skryté pikantérie. Byla to má první deska od této kapely, a tak se u mě zároveň nemohlo dostavit obrovské rozčarování jako u těch, kteří hladově vyhlíželi následovníka „keeperů“ a nabídnuto jim bylo něco podstatně odlišného. Přesto se při hodnocení pokusím olámat veškeré nostalgické trny a zachovat co možná nejobjektivnější recenzentskou tvář.

Toto album bylo ve své době skutečně přijato s velikou nelibostí a řada fanoušků HELLOWEEN jej vzala na vědomí až s podstatným časovým odstupem, který zchladil rozjitřené emoce z nenaplněného očekávání. Ale popravdě řečeno, ona se jakási změna dala očekávat. V roce 1988 totiž opustil kapelu zakladatel a výrazný tvůrce hudebního charatkeru prvních třech alb, Kai Hansen. Na oficiálních webových stránkách skupiny je tato událost odbyta stručným tvrzením, které praví, že se tak stalo kvůli vytížení z dlouhé koncetní šňůry. Jen trochu zběhlý fanoušek ale ví, že situaci vyhrotil spíše střet dvou osobností, v egoistickém ringu spolu totiž tehdy bojovali pánové Weikath a Hansen. My, jakožto nebulvární server, nebudeme otevírat staré rány, které jsou dnes už stejně zdravě zajizvené a oba tehdejší sokové spolu dnes bez problémů vystupují na jednom pódiu.

Teď se ale vraťme do bodu, kdy Kai Hansen skupinu opouští, ale protože má talentu jako metalový Leonardo da Vinci, vzápětí zakládá novou smečku GAMMA RAY, jejíž věhlas je z dnešního pohledu bez přehnání srovnatelný s věhlasem „dýňovým“. Náhrada za Hansena byla nalezena v roce 1989, a to v podobě kytaristy Rolanda Grapowa, který se ihned stal jedním z klíčových autorů kapely, když spolu s Kiskem, Weikathem a Grosskopfem stvořil dnes hodnocenou fošnu.

V úvodu popisování alba „Pink Bubbles Go Ape“ (s jedním z nejujetějších názvů i obalů v hudební historii) nelze nezmínit jeho zvukovou produkci, která má velmi specifický odstín. Jeho hlavními ukazateli jsou pop rocková měkkost, vstřícnost a bohužel také určitá neprůbojnost, ve které je znatelně utopena sofistikovaně dávkovaná pompéznost. Nicméně v celkovém kontextu je zvukový feeling namíchán správně a je poplatný hudenímu obsahu, ve kterém je skutečně velmi patrný ústup od power metalu do heavy rockových zákoutí. Jen musíte trochu víc napálit volume.

Zmíněné zjemnění šlo hodně na skladatelskou ruku Michaela Kiskeho, který toho také patřičně využil. Podílel se celkem na sedmi kusech, výhradně autorské položky jsou pak čtyři (včetně povedeného intra). Úvodní „Kids Of The Century“ je jednou z nich. Nejvýraznějším motivem tototo songu je parádně chytlavý refrén a je to právě on, který činí z této jinak průměrné skladby nezapomenutelnou záležitost. Na další „Back On The Streets“ se Kiske podílel s novicem Grapowem a první výsledek jejich spolupráce patří mezi méně povedenou část desky. Skladba sice v rychlejším heavíkovém tempu slušně odsejpá, záchytných melodických držadel je ale pomálu a celkový dojem zůstává poměrně odtažitý.

Následná „Number One“ je (s dovolením) jednou z mých nejsrdečnějších skladeb vůbec. Jde o jedinou (!) výhradně Weikathovu píseň na albu a je to obrovská škoda, protože se povedla na výtečnou. Pohodovou rockovku nadnášejí neskutečně líbezné melodické linky, jejichž refrénový vrchol dotváří text, který praví, že „teď je čas na štěstí a když si budeme věřit, budeme vždy první“. Tato typická morální agitka je tentokrát naprosto uvěřitelná, a to právě díky zmíněnému, nevtíravě upřímnému hudebnímu doprovodu. Jednoduchá a přitom nebetyčně skvostná skladba aneb dokonale fungující patos.

Další „Heavy Metal Hamsters“ (!?! - poznámka autora) spadá svým nábojem do „Back On The Street“ kategorie, až na jednu výjimku, kterou je sólo. Jedno z nejpovedenějších v celé historii kapely, totálně a maximálně melodické, dál už v pozitivním útoku na první signální zajít nelze.

„Goin' Home“ je produkt z Kiskeho dílny a je to kousek velmi zdařilý. Rychlý heavy power metal zde má šťávu a když se k němu přidá chytlavý refrén, sólo probublá swingově "jamující" basová linka, jde po „Number One“ o další z komplexně povedených skladeb. Až se jeden nestačí divit, kde Michael Kiske přišel (po složitě vystavěných skladbách z období „keeperů“) k tak přímočaré a líbivé pohodě. Je to každopádně změna příjemná.

„Someone's Crying“ je první čistá „made in Grapow“ položka. Tou druhou bude hitovka „The Chance“ a obě tyto podařené skladby mají z celého alba nejspídovější aroma. To, že takové písně složil až nový člen je vlastně přímým důkazem, že autoři HELLOWEEN vždycky tvořili co chtěli, bez ohledu na nálepky (samozvaných) kritiků, kteří od nich čekali speed, maximálně power speed metal a nic jiného.

„Mankind“ je další společná píseň dua Kiske/Grapow. Těžko, velmi těžko se proniká do tohoto existenciálně zadumaného hudebního monumentu, jenž má své (obrovské) vnady ukryty hodně hluboko a nechává zcela na posluchačích, aby si k nim nějak proklestili cestu, zadarmo nedává vůbec nic a lehce naproti nám přichází pouze rytmickými motivy v závěru sóla. I ty ale budeme schopni přijmout až teprve s pochopením celého kontextu skladby, do kterého organicky zapadají a nejsou tak vyčleněny, jak tomu bylo u „Heavy Metal Hamsters“. Opravdu stojí za to dát prostor tomuto vynikajicímu songu, který je naprostým opakem veselé „Number One“, se kterou ovšem dohromady vytváří dokonalý, „jin a jangový“ vrchol alba. Bohužel se zde ale také naplno projevuje zvuková slabina, která je právě u tohoto songu nejcitelnější a zmíněnou neprůbojností ubírá opravdu hodně z jeho niterně expresivního majestátu.

Jedinou položkou, na které se podílel Markus Grosskopf (s Rolandem Grapowem) je „I'm Doin Fine Crazy Man“. Tento track se ale bohužel nepovedl a vrací se s ním letargická únava známá z „Back On The Streets“. Na samý závěr alba byla umístěna Kiskeho balada „Your Turn“ a pro tu zase platí výše napsaná chvála, kdy je evidentní, jak rychle Michaelův tvůrčí um dozrával a nabýval rozměrů srovnatelných s těmi Weikathovými. „Your Turn“ je skladatelsky zcela vyspělá skladba, která klasické baladické postupy rozvíjí o Michaelův osobitý styl psaní a výsledek je skutečně lahodný.

Album „Pink Bubbles Go Ape“ přineslo velmi nečekaný hudební obsah, který ovšem zachoval esenicální melodickou podstatu svých předchůdců a byl tak logickým krokem kapely, která díky silným tvůrčím osobnostem prostě nemohla zamrznout v místech, ve kterých by je chtěli (nejlépe navždy) vidět někteří konzervativní fanoušci. Každá změna je těžká a ani tento odvážný posun se neodehrál bez skladatelských škobrtnutí. Celkový dojem z desky ale zůstává velmi pozitivní a pokud k ní přistoupíme bez zbytečných emocí, není možné nepřiznat, že tohle album je prostě zase výborným kusem.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Stray
Hodnocení: 10/10

Druhé dějství "Strážce" a znovu trefa do černého. Nahrávka, na které HELLOWEEN pomalu začínali pošilhávat po popovějším výrazu. Na rozdíl od mnohých speed metalových alb byl projev Dýní svěží, odlehčený, zbavený striktně metalové urputnosti a plný skvělých songů s hitovým potenciálem. Z tohoto důvodu je škoda, že podobné spojení popu a heavy metalu dnes již nikdo nepraktikuje. Pro mne znamená Keeper II. vrcholné dílo kapely HELLOWEEN!

Uvědomuji si, že superlativů na první alba německých HELLOWEEN už jste ode mne slyšeli příliš, ovšem mírnit bych se dokázal za úplně jiných okolností, takže v tomto případě opravdu omluvy nečekejte, obzvláště když se nyní dostáváme k druhému dílu legendárního „Strážce“. Ten jednak zaoblil celé dílo takřka dokonalým způsobem a za druhé znamenal ukončení jedné velké kapitoly v kariéře Pekelných dýní, té kapitoly, kdy v jejích řadách ještě dováděl Kai Hansen. Provázanost obou dílů je na první pohled zřejmá, ať už jde o kompaktní zvukovou stránku, stylovou osobitost a barvitost vyjádření či texty zabývající se jak jinak než bojem za lepší svět. Říkáte, že jde o klišé? Možná, ale v podání takovéhoto hudebního díla jsou mi podobné soudy naprosto ukradené. Přesto všechno, co jsem výše zmínil, musím totiž říct, že „dvojka“ znovu posunula vyjadřovací prostředky Němců směrem od ostrých speed metalových laufů, a některé skladby jakoby zde již hledaly cestičku z metalového hájemství. Mám na mysli zejména ty písně, za kterými stál coby autor Michael Weikath. Z dnešního pohledu zvláštní, že?

Hned úvodní ultrarychlá morda „Eagle Fly Free“ o těchto proměnách nic nenapovídá a patří zcela jistě do zlatého fondu HELLOWEEN té doby. Skladba přímo odkazuje na rok starou „jedničku“. O něco málo přírodnější zvuk byl od počátku patrný, ovšem na důrazných riffech, ženoucích skladbu rychlostí letu vzdušného dravce, ba ani na nasazení Kiskeho vypjatého vokálu se to vůbec nepodepsalo. Šlo tak spíše o určité zčitelnění celkového projevu kapely. Velmi zajímavou položku, vyznačující se roztržitě pojatou strukturou, obsahující plno změn a vyhrávek, ale žádné vyvrcholení, představuje Kiskeho „You Always Walk Alone“. Následují Weikathovy veselé popěvky „Rise And Fall“ a „Dr.Stein“, které jakoby navazovaly na Hansenův song „Future World“ z minulé desky. Chytlavé refrény, pozitivní atmosféra, barvitá instrumentace, to všechno je zde k nalezení, byť se obě skladby vyznačují popovou přímočarostí a podobou jakýchsi rozšafných kolovrátků. Poprvé se tak v souvislosti s těmito písněmi mluvilo o HELLOWEEN jako o heavy metalové kapele pro děti. Z mého pohledu nic strašného, naopak tvrdím – sympatické.

Klasickou baladu nalézáme v podobě Kiskeho příspěvku „We Got The Right“, což byl takový méně výrazný pokračovatel „A Tale That Wasn´t Right“ z prvního dějství. V rozmáchlé hymně „March Of Time“ se Michi znovu dostává do pořádných otáček a má mnoho prostoru ukázat, co je skutečně v jeho hlasivkách. Jinak jde o skladbu Kaie Hansena, což je poznat už z pevných, klasicky metalových základů a celkového pojetí, které zde stojí protikladem k neposedným věcem typu již zmíněných „Rise And Fall“ a „Dr.Stein“. Tyto diference dělají album velmi pestrým a z mého pohledu zajímavým. Studiová práce Tommyho Hansena byla však natolik soustředěná, že si i přes podobné rozdíly nahrávka uchovává ucelenou fazónu.

Největší hitovkou je zjevně „I Want Out“, píseň, která se stala doslova generační hymnou všech fanoušků melodické metalové hudby konce osmdesátých let. Jejím autorem byl znovu Kai Hansen a jestli se říká, že je dobré odejít v nejlepším, pak tahle skladba je toho dokonalým symbolem. Nevím, zda-li měl Hansen zaječí úmysly již v době, kdy druhý díl „Strážce“ teprve tvořil, ale je fakt, že byl v té době v kapele jediným, kdo nechtěl, aby HELLOWEEN pokračovali cestou příznivě nakloněné stylové otevřenosti a popovějšího výrazu, což důrazně deklamoval na debutu jeho GAMMA RAY o rok později. Píseň „I Want Out“ se každopádně stala obrovským hitem, který výrazně přispěl k popularitě kapely, a znamenala pomyslné vyvrcholení celé klíčníkovy ságy. Poslední Hansenovou věcí je skladba „Save Us“, která představuje další trefu do černého. Vynikající speed metalový song, tolik vzdálený obecnému klišé, jakým tento styl hudby později oplýval, chytlavý, s originální a dobře poslouchatelnou melodickou linkou, zahraný v ostrém tempu, kde kytarové duo doslova exceluje, aniž by to skladbu zazdilo a potlačilo jejího hitového ducha.

Odpovědí na epos „Halloween“ je pak Weikathova rozsáhlá titulní kompozice „Keeper Of The Seven Keys“, tentokráte dokonce rozpracovaná na ploše celých patnácti minut, jež zde prochází mnoha fázemi od akustických vybrnkávaček až po bleskurychlé kytarové kotrmelce. I dvojka „Strážce sedmi klíčů“ je tak v každém případě dílem, jaká v ranku melodické metalové hudby nevznikají každých deset let, natož každý rok. Legendární nahrávka, svěží, odlehčená, prostá jakékoliv metalové urputnosti a ortodoxnosti a jednoduše plná skvělých songů.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 9/10

Po roce a půl vychází druhý díl legendárních „keeperů“ a je to úplně jiný pivo než jednička. Možná se to dá přičíst jako jeden z mála kladných bodů vydávající firmě „Noise“, která svým rozhodnutím oddělit oba díly časovou pauzou dopomohla k tomu, aby se vychytaly všechny mouchy, zpevnila hudební struktura a dopilovaly veškeré jemně melodické nuance. Každopádně dvojka působí mnohem kompaktnějším a především vydařenějším dojmem.

Dominantní skladatelské duo Hansen/Weikath se znamenitým způsobem postaralo o plynulý přechod z prvního na druhý díl. Až díky „Invitation“ si uvědomíme, že outro „Follow The Sign“ z první části bylo pouhou předzvěstí toho, co mělo následovat. Tato skladba je v kontextu zmíněného intra dokonalým vyjádřením tvz. klidu před bouří a právě touto náladou mu dodává patřičnou pompu plnou napjatého očekávání věcí příštích. A úvodní šleh „Eagle Fly Free“ toto příjemné šimrání naplní s maximálním možným účinkem. Rychlé tempo doplní překrásný bridge, po kterém následuje refrén plný velkolepé a dechberoucí vzletnosti. Sólo najede na cestu vydlážděnou spídovými kusy z prvního dílu a vrcholí soubojem, ve kterém si to na férovku rozdají kytary a bicí. Celá píseň graduje v neskutečně strhujícím víru, který vynese do orlích výšin dokonalý Michaelův zpěv. Skladba, která bude v budoucnu citována nespočtem kapel v různých tributních verzích, žádná z nich se ale původní síle této písně nepřiblíží ani po špičku notových kotníků.

Na řadu přichází další Kiskeův skladatelský pokus. Ten bohužel, stejně jako v prvním díle, udané tempo nejen zklidní, ale zároveň posune směrem k lehké progresi, čímž dost zatvrdne lehkost úvodní skladby. Je to sice "poslouchatelnější" než „A Little Time“, ale v kontextu druhého dílu je tento opus opět nejslabším článkem skladbového řetězu. Michaelův podpis na tomto albu ale nese ještě jedna píseň, „We Got The Right“, u které nakonec můžeme použít pořekadlo, že „do třetice všeho dobrého“. Song se samozřejmě odehraje ve středním tempu, konečně ale přinese kýženou melodickou hravost, která zejména v sólové vyhrávce působí vskutku osvěžujícím dojmem. Progrese je umírněna na snesitelnou úroveň, k tomu řada dramatických a náležitě vypointovaných hudebních zvratů a Michaelova reputace je velmi příjemně napravena 🙂

Ještě před tím ale zazní dvě písně. První z nich, „Rise And Fall“, byla vždy mojí divokou kartou alba, skladbou, která svým nadhledem a pohodou působí velmi nadčasovým dojmem, svoji relaxační silou zasáhne při každém poslechu a prakticky pokaždé mně zvedne náladu o několik endorfinů radosti. V podobně hravém, ale už také o něco méně strhujícím duchu se nese i notoricky známý šlágr „Dr. Stein“. Pokud jej ovšem postavím na úroveň srovnatelně populárního „Future Wolrd“ z jedničky, zvítězí u mě „Dr. Stein“ v cílové rovině o několik kytarových délek.

Přes zmíněnou Kiskeho skladbu se dostáváme k Hansenově „March Of Time“, která nás uvítá přenádherným hymnickým úvodem. Ten se přelije do spídového tempa, to zase do slok podlitých valivou, heavy power metalovou šťávou. Přechod bude svůdně nájezdový a refrén se vrátí ke speed metalové rychlosti, kterou dotvoří úchvatná melodická podstata z úvodu písně. Klasické sólo v závěru zpomalí, aby připravilo půdu pro vrcholící závěr, kdy Michael Kiske svůj text zčásti odzpívá a zčásti odříká temným, doslova „sektářsky“ hrozivým způsobem. Právě toto zdramatizování dá nový rozměr podruhé podávanému refrénu, který následuje a zároveň graduje tuto v každém ohledu organicky propojenou a komplexně vymakanou skladbu.

Má smysl něco psát o kolosálním hudebním monumentu s názvem „I Want Out“? Trylkující, absolutně melodický kytarový motiv dominující této písni zná každý, když ne od HELLOWEEN, tak určitě od některé ze zábavových kapel vesnického typu. Tato povedená vyhrávka snese ve své okamžité líbivosti srovnání s hity jako „Aces High“ od IRON MAIDEN (to pro metalisty) nebo „The Final Countdown“ od EUROPE (pro zbytek čtenářů). Píseň z Hansenova pera ale navíc obsahuje bonusový moment s takřka ozdravujícím účinkem. Vyřvávaný refrén „I want out!“ se totiž stal symbolem pro dravě nespoutané mládí všech metalových teenagerů světa, kteří si jejím prostřednictvím dodnes ulevují od nasranosti na své rodiče, školu, systém a život vůbec.

Posluchačská euforie tím ovšem nekončí, naopak to nejlepší představení nás teprve čeká, a to s nástupem další, titulní písně. Tato epická skladba si doslova říká o rychlé sehnání kelímku coca-coly a kbelíku popcornu, neboť její hudební děj je strhující jako ten nejvelkolepější hollywoodský trhák. Aby nevznikla nejdelší recenze v historii, nebudu vás obtěžovat podrobným rozpitváním obsahu této skladby (s asi miliardou úchvatných zákoutí), ale ono to ani není nutné, neboť kdo zažil, ví své a těm, kdo nezažili, vzkazuji pouze: co na tomhle metalovým zinu sakra děláte?!

Po tomto vrcholném zážitku, kdy sotva popadáme dech, definitivně rozumíme kultovnímu odkazu, které koncepční dvojalbum „Keeper Of The Seven Keys“ zanechalo, neboť je nám v tu chvíli naprosto jasné, že to v žádném případě nemohlo dopadnout jinak.

P.S.: Tímto albem končí nejslavnější období HELLOWEEN, z jehož setrvačné síly bude tato německá legenda čerpat prakticky dodnes. Brzo po něm následovaly zásadní změny v sestavě, jenž zároveň určily výrazný skladatelský posun příštích desek. I díky tomu navždy zůstane dvojice „keeperů“ (stejně jako debut „Walls Of Jericho“) mimořádným a neopakovatelným zážitkem.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Stray
Hodnocení: 10/10

První polovina jedné z nejdůležitějších událostí celé heavy metalové historie. Album, z kterého dodnes čerpají stovky následovníků. Něco co nelze opakovat.

Co říct k albu, které ve své době oslovilo miliony fanoušků napříč Evropou, Severní i Jižní Amerikou a znamenalo výrazný restart melodického pojetí metalové hudby?  Je těžké si dnes představit, že by klasicky metalová skupina prakticky přes noc vzedmula takovou vlnu zájmu, jako je to nyní běžné leda tak u skupin typu MY CHEMICAL ROMANCE nebo LINKIN´ PARK. Tedy mainstreamových věcí přímo nasazovaných do všemožných globálních hitparád. Titulky jako „Heavy metaloví BEATLES“ nebo „Nástupci a dědicové odkazu IRON MAIDEN“ nebraly tehdy konce a nadšením nešetřila ani kritika. Ovšem nejdůležitější věcí  pro vzestup popularity Pekelných dýní byla skutečnost, že tehdejší mladá generace fanoušků, nepamatujících nástup Nové vlny britského heavy metalu z kraje osmdesátých let, přijala právě HELLOWEEN za své a to naplno a bez jakýchkoliv kompromisů.

Sága „Keeper Of The Seven Keys“ učarovala svojí barvitostí a natolik odlehčenou melodikou, že se k HELLOWEEN počali hlásit i lidé do té doby zcela nezasažení heavy metalovou hudbou. V druhé polovině osmdesátých let zkrátka vypukla kolem německého kvintetu hysterie, nemající dodnes (snad s výjimkou finských NIGHTWISH) v oblasti evropské melodické a rychlé metalové hudby obdoby. Díky přijetí Michaela Kiskeho za mikrofon se náhle rozprostřela před (do té doby velmi přímočarými) HELLOWEEN krajina pohádkových možností zcela nového hudebního vyjádření. Mladý Michi přes své tristní zkušenosti s účinkováním v jakékoliv kapele, byl v té době již světovou extratřídou a zpěvákem vládnoucím čistým hlasem nadstandardního rozsahu, kterého by si ve svých řadách přály i světově mnohem proslulejší špičky. Jeho projev jednoznačně umožnil speedmetalové úderce další růst. Když k tomu připočteme vrcholnou skladatelskou formu pánů Kaie Hansena a Michaela Weikatha nebo zaštítění studiových prací vynalézavým Tommym Hansenem, dostaneme prvotřídní skvost.

Původní plán skupiny nahrát a vydat oba díly „Keeper Of The Seven Keys“ dohromady jako dvojalbum nevyšel. Vydavatelství Noise Records bylo zkrátka z komerčních důvodů proti a striktně trvalo na oddělené realizaci. První díl obsahuje většinu skladeb, za kterými jako autor stojí Kai Hansen. Celkově se jedná (oproti dvojce) o materiál více korespondující se speedmetalovou fazónou z minulosti. Pohádková fantasy stylizace patrná již z obalu desky, podpořená texty překvapivě netvořícími jednolitý koncepční příběh, nýbrž pouze útržkovitě opěvujícími hlavní téma, kterým byl nepsaný boj mezi silami dobra a zla, kytarové duely Hansena s Weikathem a zejména celková barvitost vyjádření s bohatými aranžemi a klávesovými dokresy. Velmi přístupný a až pohádkově hravý výraz Němců se zkrátka oprostil od jakékoliv tupé ortodoxnosti a mířil nekontrolovatelně do hájemství, kde se ještě nikdy žádná z heavy metalových skupin nenacházela.

Když pomineme nástup nahrávky v „Initiation“ se všemi majestátně znějícími fanfárami a dechy, ale i její  zakončení, kde instrumentálka „Follow The Sign“ opravdu působí jako dokonalý soundtrack k pozorování jakýchsi éterických panorámat okolo pohádkového labutího jezera, zůstane nám pouhých šest skladeb. Šest skladeb, které změnily vnímání rychlé metalové hudby jako čehosi zastaralého, urputně neměnného a prostého rozmanitosti a vývoje. Hned úvodní Hansenovská „I´m Alive“ byla šokem, natolik se zvuk HELLOWEEN oproti době nedávno minulé obohatil. Dokonale kultivovaný a velmi příjemně poslouchatelný Kiskeho vokál, v kombinaci s vrstevnatými a bleskurychle se střídajícími party kytarové dua Hansen/Weikath, i vytaženou basou Marcuse, působil oproti nasupěnému pojetí „Walls Of Jericho“ jako z jiného světa. Přes všechny své nebeskopekelné vyhrávky, kytarové breaky a trilkující sóla mířila tahle skladba k cíli se vší přímočarostí. Následoval první a zřejmě nejslavnější skladatelský zápis Michaela Kiskeho v podobě skladby se singlovými ambicemi (v té době velmi často prezentované na pódiích) - „A Little Time“, která obsahovala zajímavé intermezzo, kde se tempo zpomalí a spolu s kytarovými kily zde slyšíme tikání desítek budíků. Pokračovalo se dál a v „Twilight Of The Gods“ se znovu materiál dostal do pořádně rychlých obrátek. Doslova bohovská melodická linka vzdouvala skladbou do nadpozemských výšin, vše vrcholila v překrásném refrénu, kde se Michi Kiske ukázal v tom nejlepším světle.

Weikathova „A Tale That Was n´t Right“ patří dodnes k nejznámějším metalovým baladám všech dob a její refrén se později stal doslova kultem, mimo jiné i v těch nejzapadlejších vískách naší země. Největším hitem alba navždy zůstane veselý kolovrátek Kaie Hansena „Future World“. Dnes jasná definice tehdejšího směru kapely a až notoricky známý song, na jehož odkaz současní HELLOWEEN ani po těch třiadvaceti letech nezapomínají. Vše posléze vrcholí v třináctiminutovém reji lesních žínek, čarodějnic a dalších strašidýlek „Halloween“, tedy skladbě, která se i díky klipovému zpracování stala flagboatem celého alba. „Halloween“ byl zkrátka napchán příjemně poslouchatelnými kytarovými breaky, mnoha zvraty temp a krkolomnými sóly, takže strhující finále se vším všudy. Nikdo si nemohl přát lepší zakončení.

Význam této nahrávky na pozdější speed metalovou scénu je nedozírný, přesto musím říct, že bez druhého pokračování by výsledek i přes svou nadčasovost nebyl zcela úplný a působil by z dnešního pohledu v diskografii HELLOWEEN jaksi náhodně. A tak oba díly „Keeper Of The Seven Keys“ považuji za zcela rovnocenné a od sebe neoddělitelné.

Zdroj: Metalforever.info
Autor: Pagan
Hodnocení: 7/10

První z dvojice natolik vzývaných desek, že jsem si pro psaní musel pořídit zlatou klávesnici, jelikož psát recenze na obyčejné, plastové, by dostatečně nerespektovalo odkaz, které dvojalbum „keeperů“ zanechalo. A pakliže jsem u debutového alba HELLOWEEN psal o prvních speed metalových obrysech, které zatím měly pouze nejasný a těžce uchopitelný tvar, právě následná alba dala tomuto stylu betonově pevnou formu. Byla to zásluha dvou zásadních faktorů. Prvním z nich byl zvuk, který z heavy/thrashových riffů odejmul zemitou dravost a rozfoukal je do bachorů vzdušné beztíže. Druhý zlomový moment s tím prvním úzce souvisí, zmíněnému pocitu hudebně gravitační odpoutanosti výrazně pomohlo pěvecké hrdlo nového zpěváka Michaela Kiskeho.

Každý v sobě máme magnet na podobné typy, které se navzájem přitahují, a tak jednoho dne přilákala silná osobitost dua Hansen/Weikath i charakter tohoto zpěváka. Někdo může věřit, že jsou tyto jevy pouhou náhodou, já naopak souhlasím s citátem, který praví, že „všechny dobré schůzky jsou už předem domluveny“. Michael si sice zprvu myslel, že se jeho hlas k muzice HELLOWEEN příliš nehodí (není divu, pokud ji posuzoval podle debutového alba), nakonec se ale podvolil a dokonce se hned na své první desce zapojil do tvůrčího procesu (skladba „A Little Time“). Kapela tak v jeho osobnosti nalezla nejen skvostného pěvce, ale také schopného skladatele a výborného frontmana, který svým charizmatem strhával vyprodané sály. Sláva a věhlas HELLOWEEN totiž dosáhly svého vrcholu právě koncepčním duem alb „Keeper Of The Seven Keys“.

To mělo původně vyjít najednou, to se ale nelíbilo vydavatelství „Noise“ (se kterým si kapela měla užít ještě „hafo“ dalších nepříjemností), a tak od sebe nakonec obě desky dělí roční pauza. První z nich se do obecného povědomí zapsala jako ta "méně povedená“ a já s tímto názorem musím souhlasit. V celkovém měřítku je ovšem i tato deska legendárním počinem, zejména proto, že s automatickým sebevědomím, tak typickým pro Němce, přivedla na svět do té doby neslýchanou melodickou svěžest a s ní i nový styl.

V době, kdy se vydávala (dnes) klasická thrashová alba, v době, kdy se začínal rodit death metal a trendem bylo hrát co nejagresivněji, přišel HELLOWEEN s něčím naprosto opačným. Už intro „Initiation“ svoji vstřícností naznačí, že tentokrát půjde o něco trochu jiného, než co bylo ke slyšení na debutu „Walls Of Jericho“. A pak to přijde. „I'm Alive“ s naprostou samozřejmostí naservíruje organicky dokonalé spojení rychlosti a melodie. Do toho všeho svůdný Michaelův „ječák“, kvadraticky melodická sóla i vyhrávky a je vymalováno, oficiálně první ("old school") speed metalová píseň je na světě!

„A Little Time“ přinese první důkaz Michaelova skladatelského rukopisu. A již zde se trochu obnaží skutečnost, že Michael nikdy nebyl kovaným metalistou např. Hansenova typu a bude se pokaždé snažit uhnout trochu někam jinam. Samozřejmě jeho sklon k rockování nebyl v jeho mladistvě dravém věku tak evidentní, přesto se v této skladbě tempo zvolní a odlišná nálada je jasně patrná. Michael si v ní vytvořil prostor pro ekvilibristické zvraty pěveckých linek, celkový dojem z písně ale zůstává (i díky nepůsobivé „budíkové“ mezihře) spíše průměrný. "Záchranu" tak znamená Kai Hansen, který přifrčí s další speedovou nádherou „Twilight Of The Gods“, která obsahuje všechny prvky popsané u „I'm Alive“, na rozdíl od ní ale přidává výsostně melodický refrén a představuje tak jeden ze dvou vrcholů alba.

Ten druhý (a vyšší!) následuje vzápětí. Weikathova „A Tale That Wasn't Right“ je dle mnohých nejkrásnější rockovou baladou. A já opět souhlasím, husí kůže mně vyraší při každém jejím poslechu a když se dojetí smísí s nostalgií, nemám o pomyslném prvenství v kategorii „nejlepší ploužák“ sebemenších pochyb.

Další „Future World“ pro mě představuje trochu oříšek a jednu z nejkontroverznějších skladeb HELLOWEEN vůbec. Já totiž obecné popularitě této písně moc nerozumím a její stadionová řevnivost na mě nikdy příliš nepůsobila. Zkrátka další průměr. A dvakrát „odvařenej“ nejsem ani ze 13ti minutového eposu s názvem „Halloween“. Málo dramatický hudební děj této písně mě ponechává chladným většinou své stopáže, znatelně mě probere až vyjódlované sólování z přelomu desáté minuty písně. A to je málo. Mnohem víc se mně zamlouvá epická skladba z dalšího dílu „keeperů“, ostatně jako celá "dvojka" paušálně. O tom ale až příště.

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Stray
Hodnocení: 10/10

Speed metalový Starý zákon. Nepřekonatelné album, které ve své době posunulo extrém v heavy metalu. Album, které vládne obrovskou dávkou vnitřního charizmatu a zaujetí pro věc. Mladý Hansen v životní formě.

Některé nahrávky se postupem let stávají doslova kultovními svatyněmi, které i přestože dnes již nejsou netvrdšími, nejrychlejšími, nejmelodičtějšími výtvory daného žánru, působí na nás stále svým obrovským charismatem, energií, nehasnoucím zápalem i tím, že je na nich každá pasáž doslova samozřejmá, jakoby je v těch dávných dobách snad ani nestvořili lidé, natož pak dvaadvacetiletí kluci. A „Walls Of Jericho“ je přesně takové.

Když se v Hamburku na počátku roku 1984 připojil kytarista Michael Weikath k trojici Hansen, Grosskopf, Swichtenberg, která si do té doby říkala IRON FIST, byl to pro budoucnost speed a power metalové hudby velký okamžik, o čemž samozřejmě v té době ještě nikdo nevěděl. Tehdy vznikli HELLOWEEN. Weikath spolu s Kaiem Hansenem utvořili na několik let nerozbitný skladatelský tandem, který okamžitě počal sypat z rukávu jeden skvělý nápad za druhým. V případě HELLOWEEN se na smlouvu s nějakým agilním vydavatelstvím opravdu nemuselo příliš dlouho čekat, protože právě začínající firma Noise Records, která se v Německu (v pozdních osmdesátých letech) starala o věhlas metalové hudby, vycítila talent této mladé skupiny okamžitě. Po účasti na kompilaci „Death metal“ (spolu s HELLHAMMER, RUNNING WILD a DARK AVENGER), přichází na řadu předkrm v podobě bezejmenného minialba, na kterém je pět skladeb. Dnes je zřejmé, že tyto songy posunuly extrém v oblasti rychlého melodického metalu své doby a zároveň plně korespondovaly se stylem rozuřených pekelných dýní na jejich následném velkém debutu.

Vysokorychlostní tempo, nekompromisní kytarové laufy, trilkující sóla a Hansenův neotesaný krákor, to všechno byly indicie, díky kterým byla norma z počátku desetiletí, zavedená slavnými Brity JUDAS PRIEST, ale také krajany z ACCEPT, rázně svržena a mladí floutci z německého přístavního města zahájili bezstarostný mejdan pod praporcem zvýšené dravosti a „hurá přístupu“. Co na tom, že materiál na minialbu oplýval technickými nebo zvukovými nedostatky? Upřímnost vždycky imponuje. Pravidlo, které platí pro tvůrce v jakékoliv době. Skladby „Starlight“, „Murderer“, „Warrior“, „Victim Of Fate“ a „Cry For Freedom“ se tak brzy staly velmi oblíbenými mezi tehdejší odžískovanou mládeží. Přejděme tedy od předkrmu k hlavnímu chodu.

Mohutné fanfáry z hradeb Jericha, starověkého města vyznačujícího se svou osudovostí, jakoby předznamenaly ten následný blitzkrieg, kdy se do nás bez větších skrupulí čtveřice kudrnatých německých rarachů pustila s takovou vervou, až vedle jejich projevu bledly i ranné příspěvky papírově mnohem tvrdších thrash metalových kapel. Kurážný Kai Hansen svým pěveckým projevem šílence, kterému došly sedativa, vystihl v úvodní mordě „Ride The Sky“ doslova všechno, co je v klasické metalové hudbě nejdůležitější. Nadpozemská rychlost, dravost, agrese, ale i silné melodie a nad tím vším jako meluzína hvízdající zrzounův hlas (dodnes mám za to, že Hansen charizmatičtěji než na „Walls Of Jericho“ již nikdy nepůsobil). Po vygradované prezentaci výše zmíněného přišla zkrátka už jen fascinace. Dost dobře si pamatuji jaký dojem ve mě tahle nahrávka zanechala, když jsem jí slyšel poprvé. Album je doslova přeplněné geniálními nápady, byť nejde o žádné technicky vytříbené věci, vše působí tak samozřejmě, jakoby šlo o nějakým vyšším zákonem dané a platné partitury. Skoro každá zdejší skladba vrcholí chorálem, který ne že dokáže upoutat pozornost, ale rovnou uhranout a nekontrolovatelně strhnout - nejpatrnější je to u „Guardians“, „Metal Invanders“, „Heavy Metal“ nebo u epicky proměnlivé „How Many Tears“ (dodnes je tahle Weikathova věc hrána na koncertech). Každá z těchto skladeb je výsledkem obrovského entuziasmu. Nejagresivnějším songem nahrávky je zřejmě „Phantoms Of Death“, naopak takové „Reptile“ nebo zejména „Gorgar“ upoutají spíše svou podobou jakýchsi zlověstných metalových říkánek či zaklínadel, působících na mě jako jakýsi spirituální odkaz na utajované dědictví Bratří Grimmů, o kterém se nesmí příliš mluvit.

Vůdčí skladatelský tandem Hansen/Weikath již nikdy nepůsobil v riffech takto brutálním dojmem. O bleskurychlé sólové party se pak oba rovnocenně dělili. Marcus Grosskopf už tenkrát potvrzoval svůj neobyčejný talent. Patrné je to zejména v momentech, kdy jeho nástroj občasně probublává skrze neprostupný riffový vál. Ingo byl naopak vždy tím čtvrtým členem vzadu a znamenal sázku na jistotu. „Walls Of Jericho“ nakonec sklidilo obrovský úspěch a vydatně dopomohlo nastartovat horečku, která se posléze okolo kapely HELLOWEEN strhla. Evropské kluby při jejich prvním a zároveň posledním turné, na kterém zpíval Kai Hansen, doslova praskaly ve švech. Nicméně Kai se záhy rozhodl soustředit výhradně na kytarové party (poslední skladbou, kterou u HELLOWEEN nazpíval byl maxisingl „Judas“ vydaný v roce 1986) a přenechal pro další sezóny mikrofon teprve osmnáctiletému mladíčkovi Michaelu Kiskemu, s kterým se na následných dvou albech hamburská časovaná bomba dotknula nebe. Ale o tom až příště…